O lásce každý sníme - nejsladší.

Přijď, veď nás, popal, zkrásni

a pak se setkáš s prózou místo s básní

a za rok za dva sklízíš bodláčí .

Úryvek z básnické sbírky Sloky lásky - Štěpán Ščipačev    (takhle mi to utkvělo v paměti)

Závěr je již optimističtější. Kdo bude chtít, vyhledá si sám. 

I tobě, drahý druhu neznámý,

je možná sedmnáct. A chrpami

svou první lásku létem vedeš si -

a nad tvým srdcem jak by měsíc stál.

Ty možná proto dnes tak šťasten jsi,

že tamten ... tamten nedomiloval. - nemohla jsem si to odpustit, díky za připomenutí.

Na jaře rozkvétá ani ne tak láska, jako vácheň 

Asi záleží na pohledu.To, co popisujete je zamilovanost a touha po lásce.Láska nic nepotřebuje.Je bez touhy, je naplněním.

 To není ani tak láska, jako chuť něčeho nového a neokoukaného.. A hlavně - silný rozmnožovací pud, to si s námi jen příroda takhle pěkně hraje na schovávanou :o)

Otázkou je, zda-li opouštíme své partnery skutečně kvůli lásce k jinému člověku a ne třeba kvůli touze po něčem jiném nebo vášni nebo co já vím... Lidé si mnohdy myslí, že to, co mají, není pro ně to nejlepší a hledají jiné možnosti, ale jak jednou odejdou, tak můžou po čase zjistit, že udělali velkou chybu... A kde je potom ta láska? Byla v tom prvním vztahu? Byla v druhém vztahu? Byla tam někdy vůbec? U některých to může být věčný koloběh hledání někoho a nakonec zjistí, že to bylo jen hledání sebe samého... A až se najdeme? Pak možná jednou přijde i ta láska (myšleno partnerská)...