Jak předcházet syndromu vyhoření a zůstat svůj

Tučný titulek na časopise mě magicky přitáhl, hltám se zájmem řádku doporučení, která mohou pomoci tomuto stavu předcházet. Nejčastějšími oběťmi celkového vyčerpání jsou lidé s velkými ideály a očekáváním, přílišné nadšení a odhodlání má své hranice.

aa

Tento psychický stav je spojován s profesemi, které vyžadující každodenní komunikaci s lidmi nebo jsou vystaveny velkému tlaku na sebe, na výsledky. Naprosté vyčerpání, celkové vyhasnutí se projevuje bezmocí, beznadějí a hlavně absencí radosti ze života.

V mém životě jsem prošla kolem něčeho podobného, přitom jsem si sama nepřipouštěla, že se mě to týká. Byla jsem natolik zaujata sebou a svými plány, že jsem nevnímala realitu. Měla jsem na sebe vysoké nároky a byla k sobě přísná, nedovolila jsem si polevit, zakázala jsem si osobní život. Taková jsem byla před pár lety.

Naštěstí se ve mně něco ozvalo, co volalo po změně. Kolem mě se najednou stávaly události, které mi začaly ukazovat, tak křehký je náš život, jak důležité jsou hodnoty, které uznávám a jak mám prázdné místo vedle sebe. Žádný pracovní úspěch přece nemůže nahradit štěstí v osobním životě.

S odstupem času se na sebe mohu podívat jinak než v ten moment, kdy jsem potřebovala vykročit novým směrem. Přesně jsem věděla, co už nechci a jak už žít dále nemůžu, najednou se změnily i mé priority, které jsem vytěsnila na někdy, na později. Spadly ze mě obruče, které jsem si sama kolem sebe postavila, začala jsem vnímat ty drobné maličkosti, jemnosti a radosti života, na které dříve nebyl čas.

Moje zdravotní dovolená si vyžádala pár dlouhých měsíců, přesně tolik bylo třeba k obnově sil, takže pokud si myslíš, že něco naženeš a urychlíš, když nebudeš poslouchat své tělo a řídit se pouze rozumem, dojedeš na to. Zkušenosti jsou nepřenositelné,  je na každém jakou cestou si zvolí.

Dobře míněné rady z časopisu, jak zmírnit tempo, neklást na sebe tak velké požadavky, pěstovat v sobě smysl pro rovnováhu, nežít jenom prací, jak se domlouvat se šéfem, jsem s úsměvem odložila. Realita je taková, že se šéfem prostě nedomluvíte, on totiž chce, abyste makal, a nic jiného ho nezajímá, jenom se tváří, že má zájem o váš osobní život.

Až padneš na hubu a nebudeš moci, v pohodě tě nahradí jiným zatím neopotřebovaným jedincem, plným optimismu a nadšení. Nové koště vždycky dobře mete a to platí za každého režimu, v každé firmě. Proto je dobré měnit své místo působení. Volba je jenom na tobě.

Mám kamarádku Mirku, která pracuje pro jednu firmu 35 let, firma pouze po revoluci změnila jméno, vedení, ale její práce je stejná, dělá mzdy. V jedné práci u jednoho stolu celý život. Čekala bych, že dostane nějakou výhodu nebo odměny, ale to se už nějak nenosí. Jenom idealista by očekával odměnu za loajalitu.

Chci víc, víc pro sebe, víc pro rodinu, přetěžuji se a pak najednou už mé tělo nemůže dál, potřebuje odpočinek a musím splácet dluh, který jste si předem vybrala. Neoklamu své pocity, to jenom rozum velí a přebírá žezlo ve věčné touze po dokonalosti.

A při pohledu nazpátek si uvědomuji všechny své kroky, které mohly být jiné. Dokážu se podívat s úsměvem na sebe a s nadhledu sledovat tu akční ženu, která měla své sny a cíle. Dnes je ta žena šťastná a žije naplno, a kdyby si měla vybrat, tak by volila tu cestu, po které kráčí dnes. Krok zpět není možný, schody životních zkušeností přece vedou jenom jedním směrem. Vím, že bez dobíjení baterek a vhodné kreativní činnosti se žít nedá. Cítím vděk, že jsem si tím mohla projít, za poznání a nové přátelé, kteří mi přišli na pomoc, za nové místo v životě a sílu poznání sebe.

Jdu životem s otevřenýma očima a raduji se teď, ne až zítra.