Neklidný vítr hýbe větvemi a žluté listí se mihotá, za mým oknem se pohybují křehké kmeny stromů a jejich větve se vlní v nepravidelném rytmu, ponurá obloha přináší podzimní šero, které se v mém pokoji prolíná se stíny od lampy na pracovním stole. V poklidné situaci jsou aktivní pouze mé prsty na klávesnici, které tvoří slova a následně i věty. Co vzniká z jednotlivých písmen je výsledkem mé nálady.
A tak mě napadá, že tato šedá podzimní nálada vede ke vzpomínkám do doby dávné a to mé dětství. Můj kamarád Robert by řekl „A a to už je asi hodně dlouho, že? Které to bylo vlastně století?“. Ano, je to už dávno. Přesto jsem vnitřně propojena s okamžiky svého vývoje, jsem chvílemi ta malá holčička, která má kudrnaté vlásky a čeká na pochvalu a pohlazení. Každý z nás si neseme své prožitky z dětství po celý život a dětství vnímáme jako dobu někdy více nebo méně vzdálenou. Jako malí nepřemýšlíme, v jakého člověka to vlastně vyrosteme? Jakou máme vlastně šanci na štěstí a spokojenost, budeme mít úspěch, budeme bohatí, budeme mít děti, které budeme moci milovat?
Je jednodušší se vracet, a tak se mi vybavuje můj první den ve škole, první třída. Jde se mnou táta a fotí mě, pamatuji si, že se mi ale vůbec nechtělo. Do školy jsem se netěšila, asi předtucha, že nepřinese nic dobrého. Mám oblečenou skládanou sukni a halenku, sluší mi to, přesto se nesměji. Proč musím chodit do školy, doteď to bylo dobrý, co mi to přinese?
První a zcela zásadní informaci nechápu, budeš psát pravou rukou, leváci nejsou žádaní. Ha, tak to mě podrž, jak to mám udělat, když jsem levák jak poleno a v pravé ruce neudržím ani tužku. Co to po mě chcete? Děláte si ze mě srandu, a zítra bude vše zase při starém, žejo?
Ne omyl, probuzení do tmy a chmurného počasí jako dnes, učím se psát pravou rukou. Nevzpomínám si kolik hodin jsem strávila seděním u stolu a držením tužky, tedy správném držení a psaní. Nakonec jsem přece začala psát pravou rukou, jenže za jakou cenu. Můj mozek řekl, že už toho má dost a začaly se dít věci. Znásilnili jste mě, začnu se bránit. Když vidím ta slova na papíře, je mi z nich těžko. Opravdu mi to udělali, vzali mi moji identitu a dělali ze mě jiného člověka. Už jsem to nebyla já a jenom jsem se bránila, přišly problémy s řečí, čtením a pohybem jako posledním rytířem strážcem rovnováhy. Jak se cítí ta malá dušička, která nechápe co po ni chtějí? V hlavě se mi to všechno motá, nic neudělám správně, ostatní se mi smějí, nepřečtu správně celé slovo. Prostě to nevyslovím a tak raději mlčím. Kdo ve třídě mlčí, ten nic neumí, a kdo nic neumí, zákonitě dostává špatnou známku (tehdy nedostal razítko). „Pomoc“ to ve mně volá, pomozte mi od těch zlých zpráv a událostí, zachraňte mě. Nechci být v tomto světě, kdy po mě chtějí učitelé to, co mě nejde a nebaví, a doma rodiče vyžadují dělat úkoly, které nezvládám. Jsem z toho unavená a bude lepší začít s obranou. Jako záchrana je tu nemoc, která chrání tělo a duši, aby se z toho nezvencla. Něco vám to připomíná? Nejsme sami, kdo si prožil takové chvíle, třeba v jiné podobě, každý z nás si nese své bolesti s sebou.
Takové vzpomínky mi přicházejí díky té šedi venku a žlutému listí, ty hezké se schovaly za sluníčkem, ale ty černé a smutné jsou stále tu, prostě jen vyvolávají negativní emoce díky našim minulým škaredým zážitků, jsou v nás. Někdy jsou hluboko, třeba i dlouho spí a nedávají o sobě vědět. Jenže pak přijde jejich čas a je to tu znovu, cítíme se jako malé děti a už nás zase někdo hodnotí, musíme ctít pořádek a přizpůsobit se kolektivu, všechno v nás začíná řvát, bránit se. Chceme uniknout od reality. Pryč, ven …. A pak to vše časem opět utichne a vyšumí, zase je klid. Co přináší naše emoce a stavy úzkosti nebo strachu, kde se v nás bere obava, že selžeme a nebudeme chváleni? Proč máme stále opakující se neúspěch a vrací se nám staré bolesti?
Každá otázka čeká na odpověď, neseme si na naší cestě své výhry, bolesti, urážky a rány, ty malé z dětství a velké už jako dospělí. Jdeme dále a stále za sebou táhneme ten ranec se špatnými zážitky a bolestivými událostmi, to naše emoce nám podráží nohy a vrací nás zpět od cesty ke hvězdám, to ony jsou našim motorem i brzdou, pokud jsme na rozcestí.
Chceme odložit ten batoh, plný dětských vzpomínek, ublížení, začínáme hledat novou cestu, k sobě k svému nitru. Pracujeme na sobě, hledáme a sbíráme informace. Odhalujeme „Tajemství“ a hledáme víru, kupujeme nové a nové knihy, hltáme jejich řádky v očekávání úlevy a pocitu blaženosti. Klid a pokoj je náš cíl a přesto nás stále něco brzdí. Kdo jednou vstoupí na cestu poznání a hledání už se nevrací zpět, stále zvídavým krokem kráčí dopředu, už se neohlíží zpět, odráží neúspěchy, programuje si optimismus, potlačuje v sobě špatné a nespokojenost, hrdě dopředu, mám přece cíl.
Klasik tvrdí „cesta je přece cíl“, jenže si potřebujeme sami zažít a okusit všech možností a směrů a z nich si vybrat, posloucháme své okolí, které nás nechápe, vítáme posluchače pro naše nářky a pláč. Hledáme si partnera pro sdílení prožitků, u kterého můžeme zůstat sami sebou. Jsme stále sami se sebou a musíme to tak brát až do dne posledního.
Každý den mi přináší nové poznání a novou zkušenost, vítr za oknem neustává, ale naopak sílí a to je možná znamení, jít si dát kávu a malý dezert. Jsem vděčná, že mohu jít zblízka pozorovat neklidnou přírodu a mít v duši i v tuto chvíli klid. Vzpomínky na doby minulé jsou pryč, už mi nevyvolávají ty špatné pocity, jsem už za nimi. Tak i vám přeji dobrou chuť a těším se na další podněty k psaní.
