Co mi dal zloděj

Jeden den minulý týden přišel neznámý člověk k jedněm dveřím a rozhodl se, že vnikne dovnitř, přestože zde nebydlel a neměl k nim klíče. Vhodným nářadím se zatesl několikrát do dveří a zanechal v nich několik viditelných stop, ve snaze si je otevřít. Vlivem osudu zůstala vstupní brána bytu uzavřená. Nebyla jsem v tu chvíli ani v tom bytě ani za zády člověka, který s jistým úmyslem konal své dílo. Nevznikla žádná větší škoda, jenom ty dveře bude nutno opravit.

Samotný příběh se začíná odvíjet v momentě, kdy majitelka bytu přichází domů. Do jejího domova se kdosi snažil dostat, se strachem odemyká a vchází v šoku dveřmi, pak rychle prochází pokoje. Zjišťuje, že žádná cizí návštěva se tu nekonala.
Kdo se nevyskytl v podobné situaci, tak nemá zkušenost s šokem a neschopností řešit praktické kroky. Racionalita je v tento moment nutná pro zajištění bezpečí domova. To co se děje uvnitř těla není vidět a podobá se to tlakovému hrnci, před vypuštěním páry. Přetlak emocí a strachu, který vzniká takovou situací jsou na bodu vrcholu. Také myšlenka, která prolétne hlavou přivolává nepříjemnou představy  „co by se stalo, kdyby…“ Dá se po takovém prožitku vůbec klidně spát?
Šok a strach jsou velmi silné impulsy pro našeho další chování a dalšího žití. Někomu možná stačí si dát panáka či dva, ale většina z nás se těžko zbavuje takového prožitku, který v nás dlouho zůstává.
Konec příběhu se zlodějem má svůj hapy end, protože jsme společně nepříjemné emoce a strach z možného příště, prostě zpracovaly a odstranily. Pak už následuje úsměv, úleva a radost ze zbavení se vnitřního přepětí.    
Tato příhoda se zlodějem mi dala impuls k psaní a vybavila vzpomínku, kdy jsem poprvé četla Jamese Heriota a knihy z praxe zvěrolékaře. Jeho příběhy plné lásky k profesi, laskavosti a krásnému vztahu k lidem i přírodě se mi líbily a nechaly ve mně nesmazatelnou stopu. Ráda a často se k nim vracím, patří k mým oblíbeným odpočinkově dobíjecím knihám, které mívám u postele. Také mě napadlo, co kdybych měla také takovou práci, o které bych mohla takto psát, prostě popisovat příběhy, události a své pocity z těchto prožitků.
Životní hledání mě na cestě přineslo nové objevy a také stará utvrzení, že to co konám má dávat smysl, že pomoc druhému mi přináší radost a potřebnost pro každého, komu mohu změním  jeho skutečnost,  mě naplňuje.  J. Heriot byl často u těžkého a nového zrodu, cítil se šťastný, při pohledu na jednoduchost počínání přírody a prvních kroků zrozeného mláďátka. Opakující se každodenní zázrak zrození či počátku může být i v znovu navráceném úsměvu nebo nové radosti ze života.
Tak nám život svými událostmi nebo třeba i neštěstím druhého přináší něco nového a neopakovatelného, kdy se dva lidé sepnou blíže k sobě a jsou si bližší než dříve. Potkávám se s lidmi a z neznámých tváří se stávají díky sdílení pocitů a osudů noví známí, kteří odhazují šrámy minulosti a bolesti žití. Mám radost, že mohu přispět něco změnit v životě druhých a přinést užitek.
Možná Vás napadá, jak je možné zasahovat do života druhých, bez toho aniž by oni chtěli? A máte pravdu, protože to opravdu nejde. Každý je strůjcem svého štěstí a volí své cesty a způsoby nápomocné ke spokojenosti.
Jak my lidé vlastně fungujeme? Máme každý svého „zloděje“?
Sbíráme a hromadíme v sobě události svého života, které v nás zůstávají, zážitky spojené s emocemi, které je provázely. Dlouho se nic nemusí dít, až časem nastane podobná situace a stejný impuls probudí staré pocity a začne násobit naše vnímání a cítění. Hledáme v sobě i kolem nás, potřebujeme pomoc a podporu, sdílet své prožitky, nebýt na to prostě sám. Kde jste kdo? Kdo se ve mně vyzná a pochopí, jak se cítím a co prožívám?
To se stane, když necháme události a emoce v sobě plynout bez zpracování, necháme v nás zloděje a strachy z každého odchodu z domu. Z malé obavy vyrůstá velký obr. Pak se nám může stát, že sami myšlenkami přivoláme své nešťastné události a viníme za ně všechny kolem sebe. A je to jednoduché  mé myšlenky ovlivňují můj život.
Událost se zlodějem je příklad vyřešené a zpracované události, z které nezůstane negativní pocit, prostě se to stalo a toto konstatování nevyvolá žádné špatné pocity. Prostě je to pryč. Jako by mi to vykládal někdo jiný, prostě to už nikdy nežiju.
A je to jednoduché, jako všechno na světě, jenom my lidé si to děláme složité, to děti mají tu výhodu, že žijí teď a tady. Prostě radují se bez myšlenek, jak bude.
I v nás je tato schopnost, jenom jsme ji léty zapomněly.