Oslava narozenin

V dávné době mého mládí se slavily narozeniny s dortem, svíčkami, babičkami, dědečky, strýčky a pratetami z třetího kolena. V dnešní době se slaví narozeninová párty hlavně s dalšími dětičkami.

Ze svých narozenin mám z dob mého dětství každoroční černobílou fotku, kde sedím před dortem, zprvu s nadšeným a zvědavým výrazem, s postupujícím věkem se na fotkách tvářím naštvaně a znuděně. Pamatuju si ty rodinné sešlosti, průvody gratulantů, kteří se naštosovali kolem stolu s lahůdkami, chlebíčky a klobásami a zapíjeli bujaře důvod setkání, který asi po páté skleničce spolehlivě zapomněli. Pěli písně a odcházeli kolébavým krokem, když probrali všechna aktuální témata od sousedských vztahů po politiku. Vlastně mám dojem, že narozeniny se slavily každý víkend.

Do školy jsme nosili bonbóny a párty se spolužáky jsme měli, až když nám bylo náct. Ale to už možná nešlo tolik o oslavu narozenin jako o jiné sbližovací aktivity.

Moje děti nosí neustále nějaké pozvánky na narozeniny spolužáků. Je fakt, že asi polovinu pozvánek syn zapomene v aktovce, takže se pak účastní jen některých akcí, ale i přes tento filtr se mu diář plní. Je vidět, že mé děti jsou v kolektivu skutečně oblíbené. Kromě rohlíků nejčastěji kupujeme právě dárky na narozeniny spolužáků a spolužaček. Oslavy bývají realizovány animátorem, rodič dítě jen přivede a jde si po svých, málokdo má tu odvahu pozvat si to množství dětí domů a u celé akce být přítomen. Já tu odvahu měla.

Dcera si přála uspořádat oslavu svých narozenin u nás doma. Prvním krokem bylo rozhodnout, které holčičky na oslavu pozvat. Ony jsou totiž co chvíli rozhádané, takže se dost mění, jestli a která je zrovna s někým kamarádka, takže nominace na oslavu byla uzavřena jen pár dnů předem. Co se týče počtu hostů, dcera je v tomto ohledu rozumná. Ovšem vzpomínám si na oslavu mého společensky laděného syna, který si pozval domů 11 kámošů. Když se muž rozhodl ten čurbes, který začali v první minutě vyvádět, zklidnit, tak ho stejně nebylo slyšet. Takže jsme jen s mužem seděli v obýváku, nad námi dunění a houpající se lustr a my přilepeni na hodinách, aby už odbila hodina há, kdy si měli rodiče syny přijít vyzvedávat. Tři maminky si spletly čas, takže tam jejich hromotluci zůstali o hodinu déle, bohužel se jednalo zrovna o ty nejvíc hlasité s nadáním využívat věci naší domácnosti k účelům dle své fantazie. Otevřeli jsme si s mužem víno a poprvé v životě jsme si pomysleli, že naše děti jsou proti těm poděsům úplní beránci.

Oslava dceřiných 9. narozenin byla jiné kafíčko. Holčiček přišlo pět. Byly načesané, jak se na oslavu sluší, měly šik oblečení, byly to takové roztomilé zmenšeniny moderních žen, tak jsem se radši šla převlíknout to hezčích tepláků. Dcera připravila program. Nejprve jí měly holčičky přát a předávat dary. Mělo následovat radostné rozbalování prezentů a poté dort. Po prohlídce našeho domu se mělo jít ven a plnit připravené úkoly, kdy na všechny v závěru čekal sladký poklad. Pak se měly přesunout dovnitř, hrát si, tančit a sníst pizzu. Program měly vyplnit dvě hodiny času, poté se vzorně měly dívenky sebrat a jít domů.

První část programu šla jako po másle. Dcera dostala vše, co si navymýšlela. Desáté pouzdro, plyšáčka, kterých se jí válí pod postelí asi tak tuna, a šmrncovní kabelečku a malovátka, které si od ní budu půjčovat. Pak se šlo na dort. Dostala jsem výtku, že příště má být dort s marcipánem. Rezignovaně jsem to slíbila. Chtěla jsem tu slávu fotit, ale můj mobil odmítl spolupracovat. Holčičky se zachovaly velmi nápomocně, vytáhly svou elektroniku a ujaly se fotografování. Pak následovala slíbená prohlídka domu. Spoléhala jsem na to, že do pokoje synů nezavítají, ovšem byla to prohlídka se vším všudy, takže se mohly seznámit s tím, jak může v budoucnu vypadat společná domácnost s partnerem.

Po prohlídce začala děvčata využívat náš domov jako sportoviště. Pokoje jim asi připomínaly běžecký ovál a schody skluzavku. Do toho se předháněly v tom, která bude více pištět. Uběhlo sotva dvacet minut. Navrhla jsem, že půjdeme ven, ať si ten rámus užijí i sousedi. Dívky za vidinou sladkostí bez řečí nazuly boty a vyrazily jsme plnit úkoly, které jsem pro ně připravila. Okamžitě mi zdrhly. Než jsem došla k prvnímu stanovišti, byly už u třetího. Naštěstí se tam pohádaly, takže jsem je dostihla. Pak už to celkem šlo. V duchu jsem se omlouvala všem učitelkám, jak mne někdy mohlo napadnout, že bych jejich práci zvládla taky. Nezvládla. Jedna dívenka mi začala přednášet básničku, nutno dodat, že ji vůbec nerušilo, že ostatní do toho povídají svoje básničky, nebo lamentují, jaká je to nuda. Mně to však rušilo pekelně, z toho štěbetání bych si brzy uhnala hluchotu nebo psychickou poruchu.

Když básnička po 15 minutách skončila, dítka jsem nahnala domů s tím, že jim zacpu pusy jídlem. To se celkem povedlo, takže jsem zažila první úspěch. Z nabytého klidu jsem se radovala krátce. Děvčata si vyžádala hudbu, že prý budou tančit. Začaly skákat, podlaha duněla a já jsem jim nenápadně nabízela, jestli si nechtějí hrát na mobilech. A holčičky odmítly. Chtěly tančit, hýbat se, skotačit. 

Mobil nezvítězil. Na chvíli jsem pocítila optimismus, že tato generace má naději a nepodlehne svodům elektroniky. Vzápětí jsem se však vyděsila, že rodiče přijedou až za půl hodiny, takže ten rachot hned tak neskončí. Dívky jsem podplatila chipsy a popcornem výměnou za to, že si pustí pohádku. Ládovaly se nezdravými pochutinami a civěly na youtuberky. Vyndala jsem si vatu z uší a čekala na zvuk zvonku, který signalizoval příchod rodičů a moje vysvobození.

Dcera si to užila. Spolužačky byly nadšené, prý to byla nejlepší oslava. Ano, i já na ni budu dlouho vzpomínat.