I zabloudit může být objevné

Cílem naší cesty bylo pole fialových máků, které jsem si toužila vyfotit, ale protože jsme cestou špatně odbočili, tak jsme se nejednou ocitli na parkovišti, ze kterého jsem viděla bránu vedoucí k Benediktínskému opatství. 

Moje zvědavost mi nedala možnost jen tak odejít bez toho, abych se podívala, co se za tou bránou nachází. A tak jsem vstoupila do moc hezkého parčíku, který přiléhal k chrámu sv. Petra a Pavla. Ten stojí na místě původního románského chrámu a byl vysvěcen v roku 1739. Jeho věže ční do výše 65 m. 

Když jsem do chrámu vstoupila, zjistila jsem, že je jeho část v rekonstrukci, ale to mu na kráse téměř vůbec neubralo. Venku bylo slunečno a tak oknem proudilo dostatek světla, které pro mě v prostředí kostela či chrámu působí vždy tak trochu magicky. V momentě, kdy jsem pociťovala velký obdiv ke stavitelům a umělcům, kteří dokázali vytvořit vše, co jsem kolem sebe viděla, najednou zakokrhal kohout a vyvolal na mé tváři úsměv. Zvuková kulisa, která do chrámu vůbec nepatří celou scénu odlehčila. V chrámu jsem byla úplně sama a mohla si tak tuto chvíli dostatečně užít a udělat pár fotek na mobil. Děkuji za tento malý objevný omyl.