Pravdu nevylžeš!

Předseda vyšetřovací komise, pirát Lukáš Černohorský upozornil evropskou komisařku, že stát se před patnácti lety dopustil zakázaného prodeje minoritního akciového podílu společnosti OKD. Zdá se že neví, co činí.

Bylo odborníky mnohokrát napsáno, že vyšetřovací komise není jen nástroj kontroly veřejné správy, ale též nástroj politického boje a dehonestace politické konkurence. Karel Schwarzenberg vždy říkal: „Když kanec krvácí, má se dobít“. Už to pochopili i Piráti? Kdo ale na kauze OKD má krvácet si dosaďte sami.

Ovšem to, co zveřejnil předseda Parlamentní vyšetřovací komise Lukáš Černohorský je již daleko za hranou. Buď neví, co činí, nebo záměrně lže. Stát se prý dopustil nepovolené veřejné podpory při prodeji minoritního podílu v roce 2004, a aby to zakryl, podal tehdy Evropské komisi nepravdivé a zavádějící informace, které pro něj zpracoval advokát Radek Pokorný, současně pracující pro Zdeňka Bakalu. Tak.

Pokusím se uvádět jen fakta.

Stát při prodeji necelých 46 % akcií sám včlenil do smlouvy o jejich prodeji tzv. rozvazovací podmínku – kdykoliv by byla zjištěna nepovolená veřejná podpora má stát právo jednostranně od smlouvy odstoupit. To si odsouzený před popravou sám brousil sekeru? Právě toto byla jediná (fiktivní) berlička sdružení „byty OKD“ aby se pokusila získat byty do svého vlastnictví. Proč by to stát dělal, kdyby vědomě prodával pod cenou?

Stát ovšem ztratil (podle mě trestnou činností, nebo alespoň trestuhodnou) majoritu v roce 1996 když daroval privátním vlastníkům akcie za 3,5 miliardy za 1 korunu. Od té doby stát již nemohl o převodech bytů rozhodovat, už nikdy od té doby na to neměl hlasy. To je mantra sdružení OKD ale jde jen o právně nepodloženou fikci. Skutečnost je jiná. Ale nejen to. Omlouvám se, že článek bude dále trochu nudný, ale některé informace je nutné sdělit.

Tak předně, jak vyplývá z rozhodnutí Evropské komise  DG 23 z 25. června 2011, stát při prodeji menšinového podílu 45,88 % akcií při určení ceny, nepochybil. Černohorský se dovolává v té souvislosti toho, že EK neměla pravdivé informace.

Černohorský by asi přivítal, kdyby Evropská komise své stanovisko změnila a vydala „Rozhodnutí o navrácení podpory“, což je standardní důsledek zjištění, že nezákonná státní podpora není slučitelná s principy vnitřního trhu. Následovalo by pak „rozhodnutím o navrácení podpory“, které musí zahrnovat úrok podle příslušné úrokové sazby, kterou stanoví Komise. Úrok se počítá od data, kdy byla nezákonná podpora dána k dispozici příjemci, do data jejího navrácení. To by byly desítky miliard. Je si Černohorský jist, že by je vraceli většinoví akcionáři? Oni zaplatili, co stát požadoval. Rozhodnutí by zatížilo stát. To by bylo radosti. Zaplatil by to poplatník, za viníka by označili ČSSD a veřejná poprava by byla dokonána.

Ono je to ale jinak. Když si přečtete stranu 35 odůvodnění výroku Evropské komise dočtete se, že ta měla k dispozici jednak celé odůvodněné trestního oznámení podané sdružením byty OKD, obdržela také 30. ledna 2008 stížnost sdružení nájemníků kde stěžovatel tvrdí a podrobně popisuje, že prodejní cena akcií státu nebyla řádně oceněna. Doložil také jiné posudky (KOPPREA-znalecký ústav), V zásadě sdružení tvrdí, že znalec měl ocenit hodnotu nemovitostí, bytů, pozemků, rekreačních zařízení atd.

Je tedy lež, že komise vycházela z cinknutého posudku státu, měla víc než 3 roky před vydáním rozhodnutí všechny informace k dispozici. Pokorný se (viděním Pirátů) mohl snažit, ale komise měla i jiné informace.

Proč tedy rozhodla tak, jak psáno jest?

Co vlastně stát prodával? Co vlastnil? Co to je akciová společnost? Jak se liší prodej akcií od prodeje závodu (tedy celého nebo části podniku)?

Unudil bych čtenáře k smrti odborným výkladem, ten si nechávám do konečné analýzy, kterou připravuji pro konkrétního poslance, publikaci nechám na něm. Tedy jen stručně:

Akciová společnost je tedy samostatným subjektem práva, má proto určitá práva a povinnosti, které je však třeba odlišovat od práv a povinností jejích akcionářů. „Společník akciové společnosti je zpravidla investorem, který je při koupi akcie veden záměrem nabýt akcii jako investiční nástroj, nikoli zájmem spolupracovat s ostatními akcionáři. Investor předpokládá, že společnost je řízena profesionálním managementem a že jednotliví akcionáři zasahují do řízení společnosti pouze v omezeném rozsahu působnosti valné hromady“.

Pokud by stát chtěl k určení ceny vycházet z jiných kritérií pro posudek, šlo by vlastně o prodej části podniku (rozuměj akciové společnosti). Podnik je slovy obchodního zákoníku „soubor hmotných, jakož i osobních složek a nehmotných složek podnikání“ a náleží k němu „věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit.“ Zjednodušeně řečeno – podnik je právnická konstrukce, která podnikatelům usnadňuje život tím, že jim umožňuje pokládat celý soubor majetku a závazků souvisejících s podnikáním za jednu věc, kterou mohou najednou a jednoduše převést na jinou osobu nebo ji třeba jednoduše vložit do společnosti. Tolik teorie.

Jen malá potíž. K tomu aby stát prodal svůj menšinový podíl jako část závodu by musel mít souhlas 2/3 ostatních akcionářů. Většinu držel privátní vlastník, který by sám sobě cenu podílu který chtěl koupit, nezvyšoval. Kdyby s tím pan Koláček souhlasil, mohl by zaplatit násobně víc a firma by byla předlužena a šla by do úpadku již tehdy. To si pan Pirát opravdu myslí? Pochybuji.

Stát tedy měl jen dvě možnosti: Prodat anebo si podíl ponechat včetně všech rizik (stát prokázal v předchozích letech jak mizerným hospodářem je).

Proto se stát rozhodl (jako v 90 % jiných prodejích podílů) že nechá ocenit akcie a prodá minoritní balík akcií. Znalec mu dal ocenění, které bylo v přepočtu na akcii mírně vyšší, než cena v té době na burze. To vše je doložitelné, tyto protokoly mám k dispozici. Zaklínáme se vždy (a Evropská komise také) tržní hodnotou. Tak za tu stát akcie prodal.

Proto nepředpokládám, že by po opětovném prošetření evropská komisařka, které si předseda komise stěžoval (komise o tom věděla?) mohla dospět k jinému závěru než před osmi lety.

Pane poslanče, pravdu nevylžeš!