Politika jako povolání

Co mají společného kadeřník, učitel, lékař, číšník nebo zemědělec? Všechno jsou to zaměstnání, s kterými spousta z nás každý den přichází do kontaktu. Zároveň všichni dostávají za svoji práci plat, který je odměnou za dobře odvedenou práci. Povolání politika není v tomto smyslu výjimkou a je třeba ho brát se vší vážností a respektem jako jakoukoliv jinou práci.

Snahou například učitele je vychovat chytré žáky a kadeřníka vykouzlit co nejhezčí účes. Snahou politika by mělo být vytváření prostředí pro spokojený život občana v obci, kraji a státě. Samozřejmě si pak i politik zaslouží odměnu jako jakýkoliv jiný zaměstnanec.

Nemalé platy úspěšných politiků, zejména pak ústavních činitelů a 281 zákonodárců, jsou financovány z našich daní. Každý jednotlivý občan je v podstatě jejich zaměstnavatelem, a proto by měl vyžadovat co nejlépe odvedenou práci. Určitě je ministerská a poslanecká práce těžká, složitá a namáhavá, což je ale každá práce, která je dělána poctivě. A to, jak někdy vidíme, je bohužel u některých ministrů a zákonodárců právě ten problém.

Zaměstnanci musí každý den chodit do práce, a pokud nemohou pracovat, tak musí řádně doložit svoji pracovní neschopnost anebo si vybrat dovolenou. Podíváme-li se na pracovní docházku našich poslanců a poslankyň, tak zjistíme, že mnoho z nich často chybí na jednáních a také při samotném hlasování, kdy se rozhoduje o zásadních věcech naší země a našich životů. Nevím, jak by poslanec takovou neomluvenou absenci vysvětloval jako zaměstnanec ve firmě nebo úřadě. A k tomu všemu přičtěme poslanecké prázdniny, což mají tak možná děti ve školách a jejich učitelé. Být ředitelem takových zaměstnanců bych opravdu nechtěl být, ale naneštěstí takovými řediteli jsme my všichni, a tak vyžadujme od svých zástupců v parlamentu (a potažmo ve vládě) maximum.