Už za týden nám to začíná – prezidentská volba, na kterou se tak netrpělivě čeká. Ačkoliv nejsem jejím příznivcem, tak se voleb budu chtít účastnit, i když stále nejsem rozhodnut, komu svůj hlas dát.
Média a průzkumy veřejného mínění jasně naznačují, že jsou tady dva jasní favorité – M. Zeman a
J. Fischer – a lze podle výzkumu preferencí předpokládat, že do 2. kola půjdou opravdu tito dva. Nicméně zde máme dalších sedm kandidátů, o kterých se tak moc nemluví a kteří působí spíše méně nápadně. Je vůbec možné, aby došlo k jakémukoliv překvapení, resp. aby někdo z nich (byť jen třeba dosažení cca 15% podpory) výrazněji uspěl?
Asi nejméně výraznou osobou mezi kandidáty je T. Fischerová. Ta se v podstatě snaží nabídnout alternativní systém k systému stávajícímu, což pro současnou konzumně-materialistickou společnost je těžko pochopitelná záležitost. Nicméně její image férové a „slušné“ kandidátky jí nějaké 3-4% přinese, možná i o něco více. Uvidíme totiž, jak moc se v jejím případě může odrazit nedávná Klausova amnestie, která pravděpodobně „korunovala“ nedůvěru lidí k současné podobě systému, podpořeno dlouhodobou skepsí k fungování naší země u lidí, kteří hledají protestní proud, ale nikdy by se neobrátili k nedemokratickým alternativám typu KSČM.
Podobný moment by mohl zafungovat také u V. Franze, který však (bohužel pro něj) nedokázal ve větší míře využít medializaci jeho osoby v souvislosti (nejen) s úspěchem ve studentských prezidentských volbách na začátku prosince. Otázkou tedy zůstává, kolik mladých lidí/prvovoličů/studentů se rozhodne k volbám dorazit. Volební účast nejmladších voličů bude asi obecně největší otázkou těchto voleb (ostatně jako každých jiných voleb). Vzpomeňme si na poslední parlamentní volby 2010, kdy právě účast mladých voličů zásadně ovlivnila konečné výsledky.
Právě úspěch mezi mladými lidmi pomohl v roce 2010 TOP 09, resp. K. Schwarzenbergovi. Samozřejmě mnohé se změnilo a v současnosti už „Karel“ nebude takový hit, ale na určitou podporu těchto mladých voličů se bude moct K. Schwarzenberg spolehnout. Navíc on by mohl být považován do jisté míry za pokračovatele určité formy „havlismu“ mezi prezidentskými kandidáty. Částečně by mohl oslovit také pravicově-konzervativní voliče, kteří svoji podporu navíc rozdělí asi mezi trio Sobotka, Fischer, Roithová. Ale právě K. Schwarzenberg může být tím „třetím“ kandidátem pohybujícím se nakonec kolem oněch 15% podpory.
V roli takového „třetího“ by se ale klidně mohl usadit J. Dienstbier, který (pro mě trochu nepochopitelně) není jedním ze dvou nejžhavějších kandidátů na prezidenta. Jeho startovací pozice přitom měla být teoreticky více než dobrá. Pomineme-li „dobré jméno“ jeho otce, mohl těžit z image nejmladšího kandidáta, zároveň už zkušeného (přece jen není žádným politickým nováčkem). Poměrně výrazně se angažoval v odmítání uzavření velké koalice ČSSD a ODS v Praze (potažmo v celostátním měřítku) a dokázal i slušně argumentovat s odkazem na programové, ideologické rozdíly a kritizoval „podnikatelské propojení“ obou křídel. Paradoxně tento moment mu nakonec posléze uškodil, kdy za ním nestojí celá strana (bez ohledu na nominaci/nenominaci J. Švejnara). Přitom kandidát opoziční ČSSD, která jasně vyhrála krajské volby, její preference se pohybují kolem 35%, vláda a její chování ji nahrává každý den, by měl být tím, kdo bude ovládat žebříčky preferencí. A „omluvou“ nemůže být ani kandidatura M. Zemana, jakožto dalšího levicového kandidáta, který se víceméně už 10 let pohybuje mimo reálnou politiku. S trochou nadsázky by se dalo říct, že v tom ČSSD nechala svého kandidáta sama, resp. se bojí Zemana.
Z ostatních kandidátů se dá s jistotou vyloučit úspěch P. Sobotky, kterého nominovala nejsilnější vládní strana ODS. Důvěra ve vládu je mezi voliči minimální, preference ODS se pohybují hluboko pod 20% a ani sami členové a příznivci strany nejsou přesvědčeni o svém kandidátovi (což je však případ některých ostatních kandidátů). Vzhledem k vládní politice, drtivému neúspěchu ODS v krajských volbách a vnitřním problémům strany byl kandidát ODS předem odsouzen k neúspěchu. Možná by bylo pro ODS lepší, když by byla bývala podpořila některého z ostatních konzervativních kandidátů. Na druhou stranu by to působilo poněkud „trapně“, když by nejsilnější pravicová strana nepostavila vlastního kandidáta.
Pro obě zbývající kandidátky Z. Roithovou a J. Bobošíkovou jsou volby výbornou příležitostí pro jejich politické strany, jak se opět připomenout, aby nedošlo k jejich úplnému zapomnění. Zejména v případě J. Bobošíkové bude zajímavé sledovat, jak silný je v České republice odpor k Evropské unii, jak velký potenciál má protievropská myšlenka v ČR a do jaké míry bude možné s tímto proudem v budoucnosti pracovat.
Každopádně nám všem přeji příští týden i za 14 dní šťastnou ruku.
