Budou Češi národem blbců?

Většina z nás si asi odpoví, že ano. Je to pochopitelné, zejména když se setkáváme s lidskou hloupostí téměř každý den. Rád bych se však zamyslel nad blbostí/hloupostí ve smyslu vzdělanostním.

Bohužel fakt, že vzdělanost národa posledních 10 let zásadně klesá, je zjevný a potvrzují to i mezinárodní srovnání a studie (viz např. OECD Education at a Glance, CERGE-EI atd.). Koneckonců se každý rok pořádají i různé srovnávací testy na základních i středních školách, které dopadají víceméně pokaždé hůře. Upřímně řečeno se však není čemu divit, obzvlášť když se podíváme na fungování školského systému.

Jednou věcí jsou objektivní demografické důvody, které se nedají ovlivnit – pokles v porodnosti se projevil snížením počtu dětí a studentů ve školách, které byly dimenzovány pro určitý počet lidí. Při snížení stavů studentů bylo nutné snižovat i počty škol. To se v mnohých případech dělo a děje, zejména v základním školství (viz v opačném případě současné opatrné znovu-otvírání mnohých školek a základních škol, kdy nastává jakýsi „babyboom“). Nicméně v případě středních škol k redukci nedošlo v takové míře jako v základním školství, díky čemuž jsou mnohé střední školy „naddimenzovány“, a naopak počty přijatých vysokoškoláků se zvýšily či minimálně zůstaly na stejné úrovni. A tyto momenty se však již ovlivnit daly, ale jelikož se neřešily, tak nám vzniknul jeden zásadní systémový problém, na který je potřeba pohlížet „zhora“.

Umělá snaha zvýšit procento vysokoškolsky vzdělaných obyvatel vedla v obecné rovině k otevření mnoha různých soukromých vysokých škol, fakult a navýšení počtu přijímaných studentů na většinu oborů. To logicky vedlo k rozšíření možnosti úspěšného maturanta se dostat na vysokou školu, což ale naopak snížilo konkurenci při přijímacím řízení a tím pádem i snížení úrovně přijímaných studentů. Vytratil se určitý moment elitismu, který by byl u vysokých škol žádoucí. Pochopitelně tento trend měl za následek i nutnost „přizpůsobení se“ vyučujících na vysokých školách, kteří museli akceptovat to, že pracují s „horším materiálem“. Byli tudíž nuceni snížit i požadavky a standardy k získání titulu. Asi si dokážeme představit situaci, kdy by pedagogové toto neakceptovali, odolávali by a vyhazovali ze studií každého druhého – jsem si naprosto jist, že by je vedení kateder a potažmo fakult moc nepochválilo, protože by jim „kazili“ statistiky. Samozřejmě se to netýká všech oborů, proto opět zdůrazňuji obecnou rovinu problému. Každopádně zde působí určitý efekt ve smyslu hesla „nebudou žáci, nebudete mít koho učit“, čehož se logicky musí pedagogové bát. A to raději v tomto směru nemluvím o situaci na středních školách, kde se výše napsané projevuje ještě ve větší míře. Zde je nedostatek žáků a přetlak učitelů (opět ne ve všech oborech, zejména odborných) ještě větší – sám jako středoškolský učitel nebudu pokrytecky tvrdit opak.

 Prvek absence konkurence a elitismu je příčinou a úpadek vzdělanost důsledkem fungování systému. Jednoduše řečeno: na středních školách je spousta žáků, kteří by normálně byli na učilištích, na učilištích je spousta žáků, kteří by normálně po základce šli do práce nebo byli na pracovním úřadě a to stejné platí o vysokých školách, kdy se dnes každý s maturitou dostane na vysokou (a nedej bože ji dokončí a získá titul). 

Řešením ve vztahu ke školkám a základním školám by bylo sledování počtu narozených dětí (matriky) a postupné (nikoliv nárazové či ad hoc) snižování či zvyšování počtu míst a učitelů, což by ostatně bylo vhodné i v případě středních škol, kde by jako první krok bylo nutné razantní snížení počtu učitelů, alespoň v některých středních školách, a poté v průběhu let udržovat rozumný stav. To je však nereálné, jelikož nikdo nebude mít odvahu říct, že je zde 20-30% přebytek učitelů, které je nutné propustit. Tento krok by se asi rovnal politické sebevraždě. V případě vysokých škol by řešením mohla být redukce počtu přijímaných studentů, což by ovšem vyžadovalo změnu způsobu financování škol, které je ve velké míře závislé právě na počtu studentů (stejně jako na všech školách). Dalším krokem by měla být redukce či alespoň nerozšiřování a revize počtu akreditací různým oborům na všech možných podivných fakultách (zejména) soukromých vysokých škol, kdy dnes má každé druhé malé město vysokou školu (nepochybuji, že existují některé kvalitní soukromé školy a stejně tak spousta veřejných škol nestojí za nic). Tím by se mohla zastavit vlna, kdy je dnes každý „Bc.“ a vystudoval kdesi v „Horní Dolní“. Samozřejmě celá změna systému je mnohem obsáhlejší a složitější a vyžadovala by si spoustu práce a promýšlení. Avšak začít by se mělo, jinak skutečně brzy budeme národem blbců.