Nějak jsme si se svobodou slova a projevu, znovunabytou po listopadu 1989, zvykli zase některé záležitosti kolem sebe a nejužšího pruhu soukromí naší intimity duše zveličovat , glorifikovat a přímo i dogmatizovat.
To, že jsem charakter, který se někoho zastal v zaměstnání proti jinému, protože je třeba věřící a je za to svým kolegou nebo nadřízeným šikanován a zesměšňován, o tom rozhodují moje každodenní činy a psát o tom by měli a mluvit jiní lidé, jinak to zase zavání samolibým narcismem a narcistů je kolem nás v naší společnosti, speciálně mezi politiky, dost a dost.
A být křesťanem a chovat se podle toho, činit každému bližnímu stejně s láskou a každým dnem, aniž o tom přemýšlím a večer před spaním si počítám svoje dobré skutky, to by právě pro křesťana měla být samozřejmost. Chovat se tak, jak by měl člověk, který správně pochopil smysl a obsah onoho slova křesťan. Když jsem na toto slovo narazil při čtení profilu některých lidí, doslova tam měli uvedeno, cituji: „otec dvou dětí a křesťan“, bylo mi z toho zase tak trochu smutno u srdce.
To ten, co tam sebe v profilu takto hodnotí, je zase veskrze nějaký nadčlověk, superman, nebo kdoví co ještě? Jak kdysi říkal ve svých nedělních kázáních, vedených v evangelických kázáních pan doktor Alfred Kocáb (otec hudebníka Michaela Kocába), člověk je křesťanem svými činy a ne tím, že si odsedí v neděli hodinu v kostele nebo ve sboru, odmručí si modlitby za své bližní, aniž o jejich smyslu a náplni přemýšlí, a pak se zase celý týden chová jako nejhorší hulvát. Bohužel, tak tomu v mnoha případech je.
Vážím si lidí, ochotných pomoci každému svému bližnímu, i nepříteli, i tomu, kdo nám třeba někdy ublížil, bez rozdílu a kdykoliv je to nutné. A takových, kteří tak činí v pokoře a usmíření.
A být křesťan, to není jen prázdné slovo, to znamená také odpovědnost. Především morální.
