Zlatá kaplička a její chatrné základy

    Mnoho již bylo popsáno o panu ministru Balvínovi a jeho velmi zvláštním odvolání čerstvého ředitele Národního divadla, pana Buriana. Tento krok bohužel s ohledem na to, jak se v minulých desetiletích s tímto kulturním klenotem nakládalo, nelze zveličovat, ba ani nad ním mávnout rukou. Je to jen další podrytí už takhle chatrných základů tohoto svatostánku, který budoval národ sám sobě.

Nepřísluší mi, a nejsem na to ani odborník, abych zde vyjmenovával ty zástupy slavných osobností, jejichž umění se dotklo scén divadla, jehož návštěva za mých dospívajících let patřila k základnímu kulturnímu vzdělání každého člověka. Byla tu sice doba, o které se i mezi herci říkalo, že angažmá v tomto souboru se dává za odměnu k odchodu do penze, nicméně léta budovatelská se doufejme do žádného z našich divadel nevrátí.

Nicméně všeobecně platilo, že herec, který dostane nabídku k podpisu smlouvy k učinkování mezi klasiky našeho činoherního herectví, baletu a operního zpěvu, už musí něco umět a  tato událost by měla pro něj být veskrze vrcholem kariéry. Tak jsem to ve svém ještě ne úplně dospělém mozku chápal já, když nabídku k přestupu do tohoto stánku kultury dostal pan Boris Rossner poté, když jsem ho ještě stačil shlédnout v geniální inscenaci Shaeffrova Amadea na prknech Divadla ABC v roli Antonia Salieriho pod režijním vedením režiséra, který si prken Národního divadla také "užil", pana Karla Kříže. A ještě pár let předtím na scéně Komorního divadla ve vynikající inscenaci dramatu 14. hrabě Guerny excelovat pana Václava Postráneckého. Oba jmenovaní se pak stali členy soboru Národního divadla.

Nebylo však všechno tak růžové, jak by se na pohled zdálo. Jak decentně se totalita zachovala k členům tohoto souboru, by mohli vyprávět tak velcí herci a lidé, jako bohužel byli, protože nejsou mezi námi, paní Jaroslava Adamová a pan Rudolf Hrušínský, když si na nich chladil žáhu soudruh Přemysl Kočí. A jak díky kulturním brigádám museli takoví velikáni, jako byl pan profesor Radovan Lukavský, při svém krásném přednesu koukat na to, jak kulturní ignoranti a burani do sebe lámou olysalé obložené chlebíčky. A poté, co jsme cinkali klíči v místech nedalekých, a očekávali jsme s napětím v srdci, jak konečně svoboda vstoupí do naší kultury, nestačili jsme se divit.

Opět, nepřísluší mi hodnotit balet a činohru, nicméně o opeře trochu něco vím. Vím, že  po listopadu 1989 to vzalo vedení opery Národního divadla za hodně špatný konec. Rádoby alternativní inscenace, které spíš ve výsledném efektu připomínaly hodně nepovedené pokusy, dehonestující samotné autory operních opusů, nám dělaly a bohužel ještě dělají ostudu v celém kulturním světě a plodí nechápavé kroucení hlavou předních hudebních odborníků. 

Copak by asi říkal W.A. Mozart v tyto dny? Určitě všechno, jen ne to, že mu jeho Pražané rozumějí. A všechno nejde svádět na hodně špatný krok rádoby znalce kultury pana žlutou kartou odměněného Jiřího Balvína.