Žijeme ve zvláštní, ba prazvláštní době, kdy si mocní i rádoby mocní této země, politici i pseudopolitici, dokážou pro blaho jen osobní, těžko pro obecné, kritizovat, kritizovat a jen kritizovat, a přitom se jim na zápraží hromadí vlastní smetí.
Připomínáme si jedno z nejsmutnějších výročí naší historie, upálení Mistra Jana z Husí. Jedno z nejčernějších výročí katolické církve, se kterým se ještě ona sama nedokázala vyrovnat. Jenže zase si slovo vezmou ti nejčestnější z čestných, a místo toho, aby se ve svých projevech věnovali odkazu Mistra Jana pro dnešní dobu, napadají církevní restituce, berou si do úst i taková slova jako rekatolizace, okrádánání nás všech.
Proč si ale tito lidé nezametou před vlastním prahem? Až budeme slavit některé z výročí Václava Havla, kterého si budu jinak jako morální autority velmi vážit, vyleze paní spravedlivá Procházková Lenka na Václavském náměstí před dav a bude kritizovat restituenty, co dokázali neudělat s takovými svým způsobem kulturními klenoty našeho hlavního města, jako je Lucerna, kam se člověk štítí si jít zatančit na čísi maturitní ples, nebo s proslulými terasami na Barrandově?
A co se týče plnění médií přimomínáním si různých výročí a osobností i jejich osudů, je chvályhodné, že Česká televize zařadila do vysílání velmi pozoruhodný projekt o Cyrilu a Metodějovi. Takové počiny je třeba vyzdvihnout, nicméně kdy se už začneme z obrazovek veřejnoprávní televize dozvídat i o takových velikánech naší nejen teologické a humanistické historie, jako je Jan Blahoslav, jehož zaníceným obdivovatelem byl i takový velikán světové literatury, jakým bezesporu byl a je Lev Nikolajevič Tolstoj?
A opravdu, to už nemáme jiná připomenutí, než zase život Ivety Bartošové?
