Víra mi dává svobodu, ne ji však brát jiným

   Dal jsem si vlastní předsevzetí, protože začínat se má opravdu od sebe. A kritizovat, to někdy opravdu umím. Ostatní. A co takhle sebe? Trochu se tu otevřít. Prý to pomáhá od stresu. Člověk by měl umět druhému naslouchat, ale také mít protiventil. Tak ho trochu popustíme.

Ve druhém ročníku na gymnáziu se mě můj oblíbený pan profesor na dějepis Burda před celou třídou zeptal na rovinu, jestli jsem věřící. Mnohokrát jsme se spolu bavili s tímto vynikajícím histrorikem, kterého komunisti vyhodili z filosofické fakulty, o víře a o bibli. Odpověděl jsem, že ano. Pak se mi přiznal, že jsem odvaha to takhle říci. Řekl jsem mu, že to byla odvaha od něj se mě zeptat a také jsem se mu přiznal, že jsem se samozřejmě bál. A|e on se mě nezeptal, jestli jsem křesťan, on se mě zeptal, jestli jsem věříci. To je veliký rozdíl. A hodně lidí to nechápe. A reakce, předsavte si, žádná, žádné posmívání, úsměšky, jízlivé otázky. Také to bylo tím, že jsme byli výborná parta. Ale vždycky, když se mě někdo ve třídě zeptal, popovídali jsme si o tom, tomu jsem se nebránil.

Naučil mě život neříkat o sobě rovnou, že jsem třeba křesťan. Že jsem křesťan, to znamená, že tak žiju, a to přece musí posoudit druzí. Když tady někdo napíše, že je křesťan a otec, tak mi to vždycky připadá, že snad jen křesťsané jsou zřejmě dobří otcové. Ale co si mám myslet o člověkovi, který to o sobě jako bloger napíše, a pak pomalu bez kousku pochopení ještě málem dává na pranýř rodinu dívky, kterou tak bestiálně zavraždili  v Jihlavě, proč se nestarali včas o to, kam chodí a s kým se stýká. Ano, virá mi dává svobodu, ale ne právo jí vnucovat jako etickou normu jiným. Jak právě říkal pan doktor Kocáb, toho času správce sboru Církve českobratrské evangelické u Salvátora v Praze, že křesťan je ten, kdo tak žije, a ne ten, který si to s odpuštěním odsedí a odmodlí jednou za týden v neděli a pak se týden chová jako primitiv a jediným možným řešením a trestem za provinění je facka nebo rána pěstí. To je jedna z věcí, která mi nešla dlouho na rozum, proč člověk, který se považuje za dobrého křesťana používá fyzický trest?. Můj dobrý kamarád říká, jo, Přemku, to se nám to kritizuje, ale jak bychom se zachovali my, kdyby nám nabídl úplatek přímo krásně tučný, nebo nám dal nabídku na pěkný tunel. Měl jsem veliké štěstí, nikdo mi nic nenabídl, ale nevím sám, jak bych se zachoval. Opravdu bych odmítl bez jakéhokoliv zaváhání? A jakpak bych asi působil jako politik třeba na komunální úrovni? Také nevím. Nicméně vím naprosto bezpečně, že jak tady někdo z kolegů před pár dny velmi trefně napsal, existuje v této zemi vůbec pojem pokora? Nějak mi v poslední době schází. Ale poučit se musím zase já sám. Nejde do nekonečna někoho kritizovat a nesnažit se najít protiřešění.

Když mi jeden také "křesťan" kdysi volával domů a kritizoval mě za moje chování, tak jsem mu razahntně odpověděl, že šmírování druhých je nemorální a kdo mu dává právo mě kritizovat. Bůh, nebo snad jiná morální autorita? Asi on sám sobě to právo dává. S dogmatem se člověk setkává každý den. Jenže když tvrdím, že chci zůstat svobodným člověkem, nemám právo svobodu odebírat těm druhým. A když své často až perverzní rádoby morální normy, jako je defraudace vysokých finančních částek a život přímo bigamní, vnucuje druhým jako etické normy vhodné pro celou společnost, je to nejen znak vnitřní nesvobody. A když se ho tu zastává pravidelně někdo jiný téměř do morku kosti, je to totéž.

Budu se kontrolovat, slibuji. Ale prosím vás, neváhejte a nandejte mi to, když zase budu hledat přemíru viny bez hledání kompromisu. Děkuji.