K napsání tohoto snad stručného blogu mě navedl úpěnlivý nápis na opěradle jedné z pražských laviček, kde na plagátě je dopsán vzkaz panu Zaorálkovi ohledně protikuřáckého zákona. Pamatuji si jako by to bylo dnes, jak těsně před listopadem 1989 se ještě na pracovištích zakládala nekuřácká pracoviště, aby se zase samozřejmě nedodržovala.
Někdy v té době mě oslovila vedoucí jednoho oddělení u nás v zaměstnání s tím, že jedna její kolegyně chudák jezdí každý rok na Slovensko kvlůli svému náběhu na astma. Velmi nepříjemná věc. A jí v té kanceláři kouří kolegyně, které si prostě svojí drogu neodpustí! A to jim není té kolegyně a kamarádky líto? Vyvolali jsme společně schůzi celého střediska, abychom v celém domě odhlasovali nekuřácká pracoviště. I bylo odhlasováno a i náš ředitel, jinak velmi čestný chlap, slíbil, že bude chodit alespoň na chodbu. Uplynula nějaká doba a jednou vidím, jak z kanceláře tohoto oddělení ve večeních hodinách odchází tajemná osoba. A druhý den pozdvižení, protože z této kanceláře, kde se nemělo vůbec zacházet s otevřným ohněm, to páchlo jako z přístavní krčmy.
Když jsem na kolegyni astmatičku uhodil, téměř s pláčem mi odpověděla, že jí to je dost trapné, jak děvčata s její kanceláře musí chodit kouřit ven. To mě tak nabudilo, že od té doby, kdy jsem sám přestal kouřit, kuřáky prostě nesnáším. A tak, milí ministři, myslete na to, i vy poslanci, jak nekuřákům vadíte, jak jim vadí kuřáci.
