To, že mi před více jak 10 lety diagnostikovali Parkinsonovu nemoc (dále jen PN), to už veskrze víte, takže obraťme list, milí čtenáři a povězme si něco o tom, jak stát pokročil ve svém vztahu s pacienty této nemoci.
Ani o píď, ani o centimetr!!! Byl jsem lidmi znalými jak z okruhu lékařského, tak i co se charity a pomoci týče, upozorněn, že ať si nedělám žádné zbytečné iluze, neboť osvěta u nás je na stejné úrovni, jako v zahraničí. To jen vztah veřejnosti je na o dost vyšší úrovni!!!
Ano, je to pravda více než krutá dá se říci. Pracoval jsem léta v samotném centru Prahy. I stalo se mi, že mě ve stavu nelichotivém potkali turisté z USA, Kanady, Francie, Německa a i ze Slovenska, a přesně rovnou se zeptali, zdali nejsem Parkinsonik a nepotřebuji třeba někam odvézt (ti dva sportovci ze Slovenska si nedali vymluvit, že bych jim mohl zašpinit jejich luxusní vůz a odvezli mě alespoň domů).
A tady? Díky svým "znalostem" a "jednotě" mezi organizacemi, které mají v názvu Parkinsonovu nemoc, a jejich přím, máme identifikaci a logo pro případ pomoci jen na papíře a to dost vypovídá o naší povaze.
A u nás v Unhošti? Už je mi líto party fajn lidí z kavárny S radostí, kteří mi pomáhají jak mohou. Už dost mrzutý jsem napsal dopis naší paní starostce o tom, jak mě potkávají náctiletí i mladší a je jim k smíchu (až na výjimky) můj stav. Paní ředitelka zdejší ZŠ má tisíc výmluv, proč neudělat besedu a byť jen některé hrany obrousit. Paní starostka vše svedla na děti z Dětského domova s tím, abych do toho nestrkal už nos, protože pan místostarosta už v této věci sjednává nápravu.
Houbeles s octem, paní starostko!!!! Několika rozhovory jsem zjistil, že mladiství z Dětského domova vědí o mé nemoci více, než si myslíme! Chyba je někde jinde a u někoho jiného!!!!
