Otevřený dopis přednostovi Neurologické kliniky 2. LF UK a FN,Motol, panu prof. MUDr. Petru Marusičovi, PhD.
Vážený pane profesore,
s doufám dostatečně velikou pokorou a úctou píšu a volím následující slova a věty.
V létě roku 2006 jsem poprvé po předchozím objednání překročil práh vyšetřovny paní MUDr.. Kateřiny Zárubové ve FN Motol. S jakýmsi laickým podvědomím a utvrzeným názorem, že je všemu konec
Paní doktorka mě záhy přesvědčila, že to je nový začátek. Boje sama se sebou. Svojí absolutní profesionalitou, svým lidským přístupem a respektem k nám pacientům, kteří by měli mít naopak respekt a úctu k poslání tak vysokému, jako je lidský život, a neváží si rad lékaře a tím, jakkoliv to může znít jako fráze a klišé, znevažují jeho práci a úsilí.
Díky paní doktorce Kateřině Zárubové jsem našel nový smysl svého života. Psaní, píšu o každodenních strastech života člověka s diagnostikovanou Parkinsonovou nemocí. Samozřejmě s ní konzultuji obsah svých článků, tedy i norem, které nesmím porušit a překročit . Začal jsem mluvit s lidmi, se kterými se denně vídám, o svých problémech a úskalích. Často jdeme až pod kůži, ale i to, anebo právě to, má ten veliký smysl.
Vážím si paní doktorky jako lékařky, člověka a ženy. Díky ní jsem přesvědčen o naprosté správnosti téměř opomíjeného slovního spojení vztah lékař - pacient. Vztah důvěry a upřímnosti.
Smekám pomyslný klobouk před její i Vaší prací, vážený pane profesore. Chtěl bych paní doktorce Kateřině Zárubové, Vám i celé klinice poděkovat s pokorou a úctou, které v případě lékařů není nikdy dost, za celý tento rok. A svá slova a věty díků bych rád ukončil slovy člověka, který už bohužel není mezi námi a kterého si budu až do konce svého života nesmírně vážit, profesí a posláním rovněž neurologa, který mi po odpovědi na jeho dotaz, kde jsem se svým onemocněním v péči řekl "Jste v těch nejlepších rukách".
S úctou
Přemysl Čech
