Několik dnů poté, co jsem zde uveřejnil svým způsobem rozlučkový blog, ještě mě napadl výraz abdikační, ale to se sem veskrze nehodí, mi přistál do mailové schránky nádherný, slzy do očí deroucí, nicméně osobní a tudíž nemám právo zveřejňovat podrobnosti o odesílateli, dopis od jedné zdejší mladé dámy.
Co jsem odepsal? Že jsem vzal zpět záměr přestat psát další a nové blogy, čehož jasným důkazem je snad právě dopsaná letní povídka pro magazín Dnes. Jenže, jenže po dalších strastiplných a smutných chvílích mého srdce a duše jsem si vyčinil, že odpověď byla více než předčasná, protože, protože.
Protože já se už z toho asi zjančím, a to přinejmenším. Jako kdybych zakřikl v sobě ten nově vznikající cit, o kterém jsem si už dávno nemyslel, že se ještě v mém srdci vůbec kdy objeví, tedy láska. Já to doopravdy zakřiknul a přivolal tak na sebe pohromu. Pohromu, která už je tady poněkolikáté, a jest nazvaná strach ze vztahu, strach z něčeho krásného, co by v srdci mohlo pučet. To jsem si takhle jednou s někým, tak hrdě už nazvaným přítelkyně, vyříkával ten strach a v domění, že je zažehnán, jsem se do města nedalekého za ní rozjel. Co se stalo? Nechala mě více než dvě hodiny čekat, a pak se na závěr čekání zmohla na jednu ubohou smsku, že má strach se se mnou sejít a ať se nezlobím. A jak je to dnes. Občas "měla jsem zůstat s tebou, jo, a nemohl bys mi dobít kredit, ani se neozveš, hm, asi nemohl". Reakce typu nejsem dobíječ kreditů je nasnadě.
A je to tu zas, a už poněkolikáté. A divíte se mi, že cítím, jak mi srdce pomalu umírá na nedostatek lásky? Bohužel se s tím musím více než smířit. No jo, zase je tu ten sebelitující pisálek nicméně. Kolik jich už dnes napsal? Ne, sebe se litovat, to by bylo to poslední. Ale bez lásky láska není, tak to je.
A srdce vysychá. Někdo tomu říká strach z lásky. Možná to tak je.
