O brutalitě, smrti a právu soudit

    Velmi mě zaujal článek pana Nitky o brutální vraždě patnáctileté dívky. Ano, je to velmi složitý problém, a bohužel, žádné řešení jí život nevrátí a neutiší bolest nejbližších, o jejíchž hloubce nemáme ani ponětí. V době, kdy zase bohužel, je část společnosti tak cynická, jak cyničtí jsou dnešní poslanci a senátoři, jakož i politici vůčí stavu práva a legislativy. 

Nicméně zpátky k brutálnímu případu, který opět rozvíří názorovou rozpolcenost naší společnosti. V rámci jednoho velmi zajímavého psychosomatického kursu, který se zabýval emocionální inteligencí a umění vyjednávat, jsem diskutoval jak s odborníkem v oboru psychologie, tak s paní právničkou, která měla navíc i vzdělání a znalosti v oblasti medicíny. Řešili jsme otázku znovuzavedení trestu smrti. 

Došli jsme k závěru, že zavést trest smrti, nicméně je to otázka individuálního přístupu k případu, vyhodnocení úmyslu vykonat trestný čín, stupeň brutality a zhodnocení případných polehčujících okolností. Jenže, jenže, máme právo soudit? Kdo rozhodne v naší děravé legislativě o stupni testu, když se pomalu bojíme udělit výjimečný trest dvěma mladým, velmi mladým, "supermanům", kteří zmlátili nemocného člověka, obrali ho o hrst peněz, svlékli v zimě do naha a nechali na pospas. A ještě se vrátili do baru a vytahovali se pomalu, co udělali. Nebo člověku, který evidentně spáchal brutální čin vraždy, a ještě nahrávku poslal po skype? 

A oblast pedofilní deviavce je obzvláště složitá. Mnoho odborníků z oblasti psychologie a psychiatrie vám potvrdí, že tato deviace je nebezpečná v tom, že v nemocném dlouho může dřímat, než se naplno projeví, a je těžké to včas rozpoznat. Před časem se zde diskutovalo, zda zveřejnit fotografie deviantů nebo ne. Také je to složité, ten člověk by musel být jednoznačně uznán za devianta. I napsal tu jedna paní svojí zpověd o tom, že žila ve spokojeném manželství několik let a pak zjistila, že manžel je pedofil. Diskutéři v uvozovkách na sebe nedali dlouho čekat a začalo velmi nechutné osočování, které i přes zastání jiných blogerů, rozhodlo o tom, že paní už žádný blog nenapsala. A když jsem napsal svůj blog o svém "setkání" na vojně s člověkem, který byl měsíc před koncem vojenské základní služby odsouzen na několik let do vězení právě pro tuto deviaci, která v něm dřímala až do tohoto věku, byl jsem několika diskutéry osočen, že jsem sám deviant. 

Nicméně mě to neodradilo. Ale máme právo vzít život druhému? Přemýšlejme o tom. Máme ale povinnost a hlavně právo morálně a i jinak apelovat na mocné této země, aby i v jejich zájmu se místo roztržek a hrubých osočování daly hlavy dohromady. Určitě takové hlavy najdeme a věřím tomu, že to nebude složité. Jen mít vůli A zkusme se v rámci empatie sobě vrozené alespoň v tomto čase vžít do bolesti jiných.