Mé nedělně sváteční zamyšlení tentokrát o umění bohužel opomíjenému a podceňovanému - umění naslouchat. Naslouchat radosti i bolesti, která zákonitě nemusí být jen fyzická.
Ženy si do života společně s darem mateřstvtí nesou s tím spojený dar empatie. Dar vcítit se do duše druhého, naslouchat mu a alespoň se snažit najít pomoc.
My muži se musíme smířit se skutečností, že množství empatie do nás vložené je záležitostí individuální a její přítomnost v nás pozná zase jen žena. A proto, když má v nás žena, ať je to matka, babička, dcera. vnučka, manželka, přítelkyně, kamarádka, kolegyně, jednoduše žena v jakékoliv podobě,takovou důvěru. že se nám chce světit se svojí nejen radostí, ale i bolestí, neodhánějme jí.!
Neodhánějme jí svým nezájmem schovaným za práci či cokoliv s prací spojeným. A když nasloucháte, naslouchejte pozorně. A v případě písemné formy čtěte pozorně každé, každičké slovo,. a třeba i několikrát za sebou. Proč? Jednoduše proto, že i použitý slovník vypovídá o mnoha skutečnostech. Třeba o tom, jestli neprožila v minulosti blízké či vzdálené nějakou traumatizující událost. Jednoduše událost, která jí hodně poznamenala a svěření pro ní znamená ulehčení od tohoto břemena.
Ne, nechci při neděli ani jiném dnu poučovat. Jen apeluji na nás muže, naslouchejte a vězte, že i vy se obohacujete. V opačném případě můžete navždy ztratit to, co vás bude hodně mrzet!
