Můj život s Parkinsonem - o sobectví a boji s Úřadem práce

   Dnes trochu prozaičtější část zpovědi života parkinsonika. O marném boji s úřady, speciálně Úřadem práce a o pocitu sobectví vůči druhým.

Absurditou mého zpackaného života, což je veskrze moje vina a nepřisluší mi z toho vinit někoho jiného, o to víc sobě blízkého, je fakt, že bydlím se svými staršími rodiči, kteří už sami mají právo na své soukromí a o to víc na odpočinek a klid. A ne, aby mi máma ještě prala a žehlila a vařila.

Člověk si říká, nu co, žiju v civilzovaném státě Evropské unie, podám si žádost o to, aby díky mé invaliditě, resp, jejímu stupni, dali člověku, který o mě pečuje, nějaký obulus za tuto záslužnou činnost. Když jsem o to na základě rady mého praktického lékaře požádal, dokonce mi na Úřadě práce paní ještě poradila, abych si zažádal i o průkaz ZTP/P, to znamená s průvodcem, třeba na cestě k lékaři s tím, že průvodce má dokonce cestovné hromadným prostředkem zdarma.

Ironií osudu a státní neschopnosti něco konkrétního řešit a jen se na vládní úrovni hrubě a sprostě napadat a hádat s tím, že to samozřejmě odnesou ti nevinní, a poté, co mě navštívily během jednoho týdne dvě naprosto rozdílné paní z Úřadu práce, jsem byl tímto úřadem "podarován" průkazem, o jehož peripetiích jsem nedávno psal. A částka, vyplácená každý měsíc s důchodem, jako státní příspěvek na imobilitu. Ten mi podle vyjádření k tomu pověřeného člověka, podloženému vyjádřením posudkového lékaře, už nikdy neseberou. Nicméně o průkaz ZTP, z mě naprosto nelogických důvodů zvláště v mém případě, neřeknu třeba u ošklivě zlomené nohy, budu muset za rok žádat milostivě úřady o jeho prodloužení.

A s ohledem na tyto skutečnosti mám chuť se sebrat a odejít někam do lesů, kde budu sám a nebudu nikoho otravovat a obtěžovat. Že jsem někam zmizel, to nikdo skoro nepocítí, protože se mnou až na výjimky stejně nikdo nekomunikuje, za chvíli budu cítit i jako bloger pocit vypsanosti a psát jen proto, že něco napíšu, to je také k ničemu. A chtít ještě po někom, aby se na mě usmíval a občas mě pohladil po těle i po duši, to také chtít nemohu, protože je to spojeno s péčí a starostí o mě. A to bych už byl několikanásobný sobec, no řekněte sami.

A to být opravdu, ach opravdu, nechci.