Zase jsem včera dostal jak se lidově říká jedním mailem tak přes ruce, ře mě to muselo zákonitě posadit na zem. Dostal jsem co proto, a protože z toho fakt nemohu spát, tak sedím u počítače a právě se rozhodl, že se vám to pokusím napsat dost realisticky. A jen se obávám, že díky tomu, v jakém stavu je osvěta mezi lidmi, kolik toho lidé vědí a také chtějí vědět o této nemoci, budu číst samé negativní reakce.
Jen splním svůj slib a nebudu popisovat lékařské postupy, nebudu psát názvy léků, které užívám a jiné záležitosti ryze medicinského rázu.
Naše společnost je zvyklá žít jako ve stádu, moc nevyčnívat a pokud možno neprudit a žít bezproblémově. A nějak tím životem proplouvat. To je hezké, nicméně když vám do života příjde nemoc, samozřejmě to musí změnit vás i vaše okolí. A utvrdit vás to veskrze v myšlence, že vás pochopí zase jen ten, co si také sáhl na pomyslné dno své duše. Ono to samosebou neplatí stoprocentně, to by ten člověk musel mít úplně stejně stavy.
V jedné publikaci, spíše periodiku, byla napsána myšlenka, která je sice pravdivá, ale není všeobsahující. To bychom tu byli ale hodně dlouho, kdybychom si měli říci všechno. Tak snad zase na pokračování. To motto, tedy věta zněla něco v tom smyslu, že Parkinsonova nemoc není smrtelná, změní vám ale naprosto od záklsdu váš život. Už jen to vědomí, že máte Parkinsona, je hrozné, Když vám to lékař oznámí na základě výsledků nezpochybnitelných vyšetření, připadáte si jako napůl mrtvý a pomalu si začínáte v hlavěě spořádat formulaci otázky lékaři, za kolik to na tomhle světě máte. Další ránou často pod pás je pořád ještě ohromná ignorace okolí k vašemu stavu. Puberťáci se vám vysloveně vysmívají, ale tam je to ještě o něčem jiném a také na jinou debatu. Prostě jim vaše ztuhlost, nebo třes, nemožnost téměř udělat krok, připadá jako "dobrej džouk".
Nejsou ale na světě jenom děti. Také jsou tu lidé, kteří vás žádají téměř při každém setkání s vámi o další vyprávění vašich zkušeností s nemocí a jejími stavy. Jsou to taxikáři, řidiči MHD i taxikáři, prodavači a řada dalšícvh profesí. I policisté, státní i města. Někdy je to opravdu ne snad k posmívání či smíchu, ale k takovému lehce útrpnému úšklebku. Jste ztuhlí a pomohou vám dvě krásné ženy, dívky. Až si říkáte, že to není tak špatné. Jenže on jejich zájem končí vašim ujištěním, že už jste celkem v pohodě. Maximálně vás pohladí po rameni a odejdou.
A když už jsme zabrousili do těchto neklidných vod, dalším traumatem je pocit osamělosti. Nemůžete se seznámit, protože když vyřknete ten název nemoci, okamžitě hledají potencionální zájemci o rande řadící páku, aby našli důvod k zařazení zpáteční rychlosti. Nedivím se jim, proč by se měli o někoho ještě starat? Oni potřebují pevný bod života a vy jim ho nedáváte. Navíc vás trápí to, že vám chybí něha, nikdo vás nepolíbí, nechce se mu ani se vás dotknout. Připadáte si jak plesniví, jak kdybyste právě podepsali přihlášku mezi bezdomovce. A ti při setkání s vámi vám někteří nabídnou pomoc, jiní chlast. Abyste veskrze zapomněli na to, co vám je. Teď to řeknu hodně nahrubo. Hezké a sexy ženy vás přitahují a on se vám potvora neztopoří a neztopoří. Pěkně blbý pocit. Další je ten, že si připadáte zbyteční, jaksi navíc pro tuto společnost. A ona vám to dává občas pěkně najevo.
Ne, propadat panice nebudu, ani se nemíním tady litovat. Jen mi prosím napiště, pokud možno na můj mail uvedený v infu o autorovi a sdělte mi klidně svoje pocity a zkušenosti, případně jestli byste si tu ode mne něco ještě o mých subjektivních pocitech pacienta chtěli něco přečist a téma, které vás nebo vaše blízké trápí.
Děkuji.
