Můj život s Parkinsonem - co jsem ještě nestihl napsat a pak pauza

   Tak, dnes ještě přidrsníme, protože život s Parkinsonem není žádná procházka růžovou zahradou, a žijeme v zemi, kde se bohužel za diagnózu zbytku svého života musíte ve většině situací ještě stydět a bát reakce svého nejbližšího okolí.

A jaké jsou ty nejčastější hlasové reakce? "Hele, zase ten blbeček s těma hůlčičkama "(hůlky na Nordic walking, zřejmě jednu z mála pohybových aktivit, které můžete s tímto onemocněním provozovat), "bacha, vole, ať si neublížíš, di  pomalu, kreténe" (výkřiky z auta při průjezdu kolem mé osoby poblíž Úřadu práce), je ten je hnusnej, smrdí a je vožralej" (náhodné mladé kolemjdoucí), "to mi byl čert dlužnej do pr... vzít si takovýho do auta" (jeden kladenský taxikář, naštěstí jen jediný), "zavří tu hubu a nedělej mi tu tyjátr, to ti už nesežeru, že nemůžeš, když chceš, tak můžeš" (blízký příbuzný), "já se ti ozvu, zavolám" (hodně lidí, kteří se tváří, že jsou vaši přátelé a když dojde na skutek, víte co).

A k tomu dokonce jsou takoví od vás ze zaměstnání, že volají vaší praktické lékařce, ať vás nechá doma a pomalu vás připravuje na invalidní důchod, protože to takhle nejde. A ještě do toho ty melancholické deprese, kdy si veskrze připadáte jako navíc, zbyteční, k odhození do odpadu. Víte co, já vám to řeknu naplacato, já už kašlu na ty řeči, že nemáte čas a nevíte, jak mi máte pomoci, já už kašlu na ty vaše rádoaby útrpné ksichty, protože falešná milosrdnost, to je to poslední do háje, co bych měl potřebovat. A hubou, hubou telefonovat umí každý. Proč vlastně nemají všechny mobily hlasové vyzvánění? Jo, a mailovat už moc taky nebudu. Jak zjišťuji, stejně píšete vy o voze a já o koze, takže moje maily vlastně nečtete a odepisujete jek automat ze špatné seznamky pro ruské nevěsty.

Ne, nebudu bolestín, brečící a litující sám sebe, ale někdy pochopte, že je to fakt zlé. Vím, není to vaše vina, není tady téměř žádná osvěta, akorát několik nadšených lidí dělá, co může. A i přes to zlé je tu opravdu i to dobré, na které se nesmí zapomínat. Snad bude líp. A až se vás někdo bude ptát, jestli nějak lze předcházet  této nemoci, jako třeba spáíe, tak mu pěkně jadrně odpovězte.

Tak, díky všem čtenářům těchto stěžování a veskrze subjektivních pocitů. Věřím, že bude čím dál tím více lidí, kteří budou vědět, jak hned a účinně pomoci a pomáhat. Ano, vid dokonavý i nedokonavý. A já se zatím loučím, je mě moc. Mějte se všichni tady moc hezky, hodně štěstí a snad zase někdy.