Je brzké ráno, to velmi podivné ráno s datem 21. srpna 1968. V jednom hezkém a velmi prostorném bytě v pražských Hodkovičkách se blíží ke konci dvouměsíční lenošení dvěma bratrům ve věku 9 resp. 13 let. Řeknete si, no a co ?
Ano, rodiče již odešli do práce, máma do kanceláře jednoho z podniků zahraničního obchodu v centru Prahy a táta do své pracovny v Ústavu jaderného výzkumu kousek za Prahou.
Náhle si k nám na pelest sedne naše milovaná, hodná a moudrá babička. A její oči, plné slz a třesoucí se hlas, to mám pořád před sebou a do smrti ty pohledy nezapomenu. "Kluci, vstávejte, bude asi válka! Okupujou nás Rusác!i" Hlas ženy, která prožila obě světové války. Puštěné rádio, na jehož vlnách nás hlasy známých moderátorů vyzývají ke klidu a rozvaze. Jsme doma a nikam nechodíme.
Prázdniny končí. Ve škole, v 8. třídě si s naší milovanou paní učitelkou třídní a také s paní učitelkou českého jazyka nepovídáme o tom, jak jsme strávili prázdniny, ale o událostech z konce srpna. Všichni jsme hrdinové, ,nosíme trikolóry a podobenky Alexandra Dubčeka. A doma rodičům potajmu kradu časopis Reportér.
Pomalu si zvykáme na každodenní přítomnost vojsk našich spřátelených, na přistávání velkých vojenských Antonovů, které ve svých útrobách nesou ruské tanky a obrněné transportéry a které přistávají na nedalekém svazarmovském letišti na Točné.
Než do našich luhů a hájů vnikne Bilakova normalizace, máme možnost navštívit a pobýt nějaký čas v Dánském království. Táta dostává několik velmi seriózních nabídek prestižních nejen evropských univerzit, kdyby se rozhodl emigrovat. Táta s ohledem na náš věk a také proto, že jsem přijat na gymnázium, se rozhodne, že se vrátíme domů.
A tak činíme dodnes. Svojí krásnou zem nikdy neopustíme!!!
