Za dob (ne) dávno minulých to bylo jasně dané. Žádné právo na práci, pěkně povinnost pracovat, jinak byl člověk obviněn z příživnictví. A pokud neplatil soudem stanovené alimenty a vyhýbal se soudu, už měl cejch neplatiče.
Dnes už nebudu příživníkem, pokud jsem zdědil tučnou rentu nebo mám v zámoří bohatého strýčka, je to jen a jen moje věc, že nepracuji. Zato chroničtí neplatiči soudem stanoveného výživného, to jsou panečku jiní kabrňáci.
Skvěle využívají mezer v legislativě, které se pokouší pořád jen někdo záplatovat. Vyhýbají se placení i styku s dítětem a obojí tuto absenci nahrazují koupí drahých dárků. Lásku dítěte si tím nekoupíš, ale to už by bylo na jiné téma. Zdaleka už neplatí, že se to ve většině případů týká otců. I maminky na tom mají bohužel svůj podíl.
Nebudu platit alimenty, jen ať si mě najdou. Pošlou obsílku. nikam nepůjdu. Než si mě najdou, to nějakou chvíli potrvá a já můžu mít nohy v teple. A pokud na mě bývalý partner., kterému dítě po rozvodu svěří do péče, zkusí žalobu, tak narazí. Ano, a máme tu domácí násilí a další flikování mezer v zákonných normách. A bývalé většinou partnerky ženy své žaloby stahují. Strach, to je špatný rádce.
Jak se zpívá, statistika nuda je, má však cenné údaje. A ty hovoří o tom, že díky nekvalitním a "měkkým" zákonům jsou justiční orgány zavaleny hodně velkým balvanem takovýchto případů a nemají často čas a kapacity na to, věnovat se daleko závažnějším případům. A bezradné jsou i jiné orgány činné v trestním řízení.
Ano, neschvalujme zákony jak na běžícím pásu, ale schvalujme kvalitní a potřebné!
