Když už jsem se jednou rozhoupal, tak budu ještě trochu pokračovat. A další případné pokračování bude až po vašich, tedy čtenářských, ohlasech. Jinak by to mohlo být kontraproduktivní zviditelnění.
Cítíš se někdy, jako by ses za něco styděl nebo zažil jsi nějakou nepochopitelnou reakci lidí?
Tak k tomu studu. Nejhorší je, upřimně řečeno, když ztuhnete někde na veřejnosti, čekáte, až lék začne působit, a potřebujete vykonat svojí běžnou lidskou potřebu, jako je jít na malou. Asi tušíte, kam mířím. To se pak stydíte sami před sebou. A teď si vezměte, že ženy mají od narození více empatie, tedy smyslu vám pomoci. A vám se stane toto. To byste se pak nejraději neviděli. I to k této nemoci patří. Každopádně je dobré i toto sdělit svému lékaři. A k těm reakcím lidí? Stalo se mi, že jsem čekal dvě hodiny tady v Unhošti na pomoc, zmrzlý. Šel kolem mě pár starších manželů s pejskem, potkávám je často a pán mi navrhne, že jestli je mi zima, ať si zajdu do hospody na pivo. To je spíš ale výjimka.
Píšeš blogy, co ti to dává do života?
Mnoho, mnoho.. Ale nesmím to přehánět. Někdy si připadám jako radil, co všem poradil a nejchytřejší na světě. Jsou lidi, kteří mi píšou sprosté maily i diskusní příspěvky. Ale jsou naštěstí výjimeční. Díky blogování jsem se seznámil s řadou lidí, se kterými bych se možná jinak nesetkal. A kdybyste mi před nějakými čtyřmi lety řekli, že si s nimi budu moci psát, měl bych vás za blázny. Ano, blogování mi dává hodně pozitivního.
Parkinson, je to asi veliká změna pro život?
Je, zásadní, absolutně. Naprosto vám změní hodnotový žebříček a i když to bude možná znít jako klišé, naučíte se děkovat za každé nové ráno.
Hodně štěstí všem.
