Jak utíkám sám před sebou

   Zase jednou něco ze života, o sobě a o tom, s čím se musím bohužel smířit. A hlavně o tom, že se musím stydět sám před sebou. Občas bych chtěl být muškou a vědět, co s myslí ti, co mi právě pomáhají nebo mě jenom vidí ve stavu, ve kterém se sice ne moc často, ale přesto nacházívám.

Lidé této země nejsou o stavech mé nemoci moc obeznámeni a tak se nemohu divit, že se na mě dívávají skrz prsty. Možná si někdy říkají, že jsem buď feťák nebo ožralý. Každopádně si připadám trapně, že musím někomu říkat o pomoc, cítím se jak plesnivý a k nepotřebě. Když jsem končil v práci a loučili se se mnou, slyšel jsem občas sliby, že se ozvou. A teď jsem nemile překvapen, že se nikdo neozve.

Je mi vysvětlováno, že ti druzí nemají čas. Oni nemají čas? Nemají, a zřejmě s vědomím, že žiju se starými rodiči si říkají, jak je o mě postaráno, tak proč by sem měl někdo za mnou občas přijet? Ne, o něčem jiném, zase bych si vynucoval soucit, vynucoval něco, čeho by mi pak bylo líto nebo dokonce co by mi mohl někdo ještě vyčítat. Musím si bohužel zvyknout na roli nepotřebného,  někoho, který už sotva pro někoho druhého něco smysluplného může udělat a tak podle dnešních etických žebříčků bych správně měl uvažovat o tom, zda můj život má vůbec smysl.

Tak to vidíte, už zase utíkám sám před sebou a před svým životem. A před šlápnutím do toho, abych o sobě občas dlouho přemýšlel. Proč se lituju? Podívej se, jsou lidé, kteří jsou na tom hůř a nestěžují si a bojují. Ano, klobouk dolů před nimi. Obdivuji je a velmi si jich vážím. Jenže co mám dělat, když slyším samé výtky a jsou bohužel opodstatněné, stejně jako věty o tom, jak druhé svými melancholickými depresemi trápím.

Vypiš se, poradili mi. Tak jsem začal, vypadalo to slibně, občas pozitivní, někdy i negativní ohlasy. Nu což, není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem. Dokonce jsem se dozvěděl, že kdykoliv se objeví na obrazovce moje jméno a článek, už to je zaručeným zdrojem "zábavy". Tak se rozhoduji, jestli opravdu po všech těch svých blábolech o tom, jak skončím, nakonec skutečně neskončit. Věřte mi, můj život s touhle nemocí co mám, to není žádná zábava. Zvláště, když ztrácím smysl toho pozitivního.

Ona se žádná nenajde, co by tě měla ráda a také se cítí osamělá? Teď už věřím, že nenajde. Tak co vlastně chci? Promiňte...