V nejlepším se má přestat, a je to veskrze pravda. Přestávám psát na idnes.cz. Dva měsíce a kousek do výroči "pětiletky" blogerovy se přiblížilo a po uplynutí tohoto období požádám o deaktivaci. S tíml, že už žádný můj blog tu nikomu, nikomu nebude otravovat života a kazit vzduch chytráckou prezentací svých mouder. Asi si říkáte, "Aha, to je zase ten neustále se litující kecal, co sežral všechnu moudrost a nezná pomalu jiné slovo než veskrze a nicméně, Jenze tak to není.
Abych začal snad tím pozitivním, ne, i když tady pomalu nic negativního nebylo. Pár mailů, kde mi vyhrožovali a přáli mi smrt, co to je? Moje kamaráda a dobrý anděl říká, že si z takových lidí nemám nic dělat a mám si svým způsobem vážit toho, že i je můj blog zasáhl, protože si ho přečetli. Ale dovolte mi poděkovat všem, co mi napsali a hlavně těm, kteří svojí moudrou kritikou, kterou neumí každý, dokázali se mně samotnému se nad sebou zamyslet.
Děkuji takovým mistrům slova, jako je paní Ivana Dianová, paní Alice Barešová a pánové Břetislav Olšer a Josef Havránek, že jsem s nimi mohl komunikovat a čerpat z jejich moudrostí. Děkuji adminům, speciálně paní Tereze Boehmové a panu Janu Dvořákovi za toleranci vůči mým některým, nicméně neúmyslným "úletům" a za skutečnost, že mi odpustili. Byla to pro mě nenahraditelná škola nejen psaní, ale vůbec umění komunikovat, psát pod tlakem, diskutovat, reagovat nejen na složitosti a spíš nechutnosti než chutnosti každodenní politiky, ale také na všednosti i nevšednosti každodenního člověčenství nás "obyčejných", nicméně spíš neobyčejných smrtelníků. Děkuji za všechny krásné lidi, které jsem zde mohl potkat a čerpat z nich, děkuji i "svým" čtenářům, kteří mi svojí chválou i kritikou nalévali nové krve do žil.
Nejen však, že v nejlepším je přestat, ale už je mě moc, získal jsem přesvědčení, že už nikomu nic nemohu dát, tak je lepší neprutit a odejít. Třeba, třeba, ale ono spíš bude netřeba. Nechci se opravdu litovat a vyvolávat zde atmosféru nucení k přemlouvání. To už by moje takhle dostatečně veliká ješitnost přehnala. Ale vím, že moje srdce bohužel bude umírat bez lásky, protože já si jí jednoduše nezasloužím. A nezasloužím si ani nataženou ruku, ani žádné slovo či věta, která by obsahovala to všemocné a všeříkající slůvko "rád". Bohužel, i to je život a za to si můžu jen a jen sám.
Děkuji, bylo mi tu s vámi krásně, věřte mi. A snad na mojí osobu nebudete jednou vzpomínat ve zlém. A přejo všem hodně zdaru v životě i psaní. A vězte, jestli mohu radit, stojí to za to.
Sbohem.
