Moje milá holčičko. Moje nejmilejší holčičko. Moje velká, už hodně velká dcerunko A. Jak moc Tě miluju. Jak moc Tě mám rád! Dnes, dnes je Tvůj krásný, překrásný, slavnostní den. Dnes všichni Ti růže budou nosit. Je Ti 25. Dnes všiichni Ti budou určitě blahopřát. Až na jednoho. Na Tvého smutného a nešťastného tátu.
Něco muselo se stát. Proč, proč už nejsme táta s dcerou, kteří si tolik, tolik rozuměli? Tolik, že se vždycky našli svým srdcem. I když jim bylo hodně smutno, věděli o sobě. Věděli, že mají jeden druhého a mohou se u něj schovat. Prý jsem býval Tvým vzorem, ale prý jsem to také já, co nese na hodně smutku mezi námi dvěma svojí vinu. Ano, jsem vinen, jsem vinen, že jsem to nechal dojít tak daleko, aby se dostávalo sluchu druhým, když Ty, holčičko moje už velká, jsi byla tolik, tolik zranitelná. A zvlášť Tvoje duše. Tolik citlivá a tolik zranitelná. Jak jsme si v tomhle podobni.
Je to zvláštní v takový den si přát něco od Tebe. Ale já tu výjimku udělám, moje milovaná holčičko. Prosím, moc, jak jen to vůbec jde, moc Tě prosím, napiš mi alespoň několik málo slov v tento den. Ten stesk a smutek, berunko moje, ten hodně moc bolí a slzy se neustále z očí derou. Tolik si přeju, abychom se zase měli a věděli o sobě. I když už jsme velcí a máme každý svojí cestu, po které kráčíme.
Miluju Tě, Aničko.
