Kdysi ráno na jedné soukromé, blíže nejmenované, mé oblíbené a často poslouchané (díky andělu M.) stanici rozhlasové, "chytrá" moderátorka prohlásila, že chlapi nad 50 už neví, co je to láska a jsou rádi, že se někam uslintaní dobelhají. I kdyby to prohlásil muž o ženách, bylo by to ubohé a zamindrákované. A tak mě, právě ubožákovi této "kategorie" 50+, dovolte kombinaci veršů a pokusu o prózu. Děkuji za toleranci.
Je to, zvláštní, že potkávám tě v celém svém snu. O mnoho mladší, ani všimnout se mě nemusíš, a přesto se usměješ, slzo, slzičko, až mě krásný mrazivý záchvěv citu a vzpomínky na dotek toho nejjemnějšího sametu, který se hodí popsat až po hodině s číslem 22, chcete - li XXII nebo také 10 p.m. Nejlépe tam, kde úbočí nádherných pahorků, které na svém vrcholku jsou veskrze pokryty sladkými plody, které zvou naše mlsné jazyky k ochutnání, něžnému a milostnému, svažují se ke tvé hrudi a které dostaly tak krásná jména jako ňadra, bobulky, hruštičky pokušení a jiná, jaká si jen ve své smyslné zamilovanosti dokážeme vymyslet. A jediné, co mě teď napadá, jsou verše.
Jsi slza, kapka
rosy z Tullamoru,
z níž pak potok k srdci
protekl i pod závoru
zakázaných lesních
jahod
a když šel kolem
Michal Prokop
zpěvem o tobě
ty z kopců Tullamoru,
že jsem z toho ,
to přece pochop,
tak vykřičet jsem chtěl to
do světa,
že v horách tullamorských
zrodila se
Markéta
a náhle, náhle
sma rozkvetla...
P., A.D. MMXIII
