O ledu a jeho bratříčku sněhu.

Přiznám se, že led mám nejraději v koňaku a sníh ve formě zmrzliny.. Nejsem prostě stvořený pro zimu. Ale to mi nebrání ji obdivovat, obdivovat tu "krutost" její krásy. A nejraději se kochám v teple u počítače. Ale, abych mohl, musím se do toho teplotního nevlídna občas vypravit i se svým "jednookým" kamarádem.

Led a sníh, něco jako tvrdost a křehkost. Led uhodí a sníh dá polibek. Ale každá zdání jsou klamná. Po ledu můžeme přejít řeku a sníh nás může pohřbít v lavině. To jsou ty paradoxy života, které nás dráždí k hledání nových zážitků, protože nikdy nevíme, zda to, co zdá se dobré skutečně i dobré je a to, co se tváří zle... No i mamka mi občas se "zlým" výrazem přišila facku a myslela to dobře. Led a sníh nás prostě učí nedívat se na život povrchně, ale v jeho souvislostech, v jeho hravých a nečekaných pointách. A tak mi dovolte naposled v této zimě se té, už teď staré dámě věnovat... Brzy už bude vládnout její dítě jaro a to alespoň mně, bude veseleji.

Ten první snímek je sněžný, protože, když se na něj zahledíte, vypadáto, jako by někdo chtěl přelézt tu zeď...ten sněžný človíček...nebo, jako by ji sedlal, ale zeď není kůň a on není jezdec...je pouze pomíjivý zážitek, který se ale neopakuje, právě , jako ty další... a o to jsou cenější, važme si jich.