Respektive jeho ostatků. Zní to jako banalita a ona to skutečně banalita je. Situace, kterou zažíváme všichni dnes a denně v tisíci a jedné podobě.
Představte si, že sedíte na gauči, čtete na internetu zajímavý článek a u toho chroupete jablko. Když okoušete ovoce do vámi uznávané konečné formy, nastává otázka, co se zbytkem. Buď se zvednete a jdete ho vyhodit, nebo ho jednoduše odložíte na stůl s tím, že ho prostě vyhodíte, až si to dočtete.
Začtená do článku volím druhou variantu, ohryzek bezmyšlenkovitě odkládám vedle počítače na ubrousek, který zbyl na stolku od snídaně. Po dočtení posledního odstavce se snažím co nejrychleji vyhovět aktuním výzvám na návštěvu toalety, po které následuje řada činností, u kterých suverénně zapomínám na jednu maličkost – vyhodit zbytek jablka.
Vzpomenu si až ve chvíli, kdy opět přijdu do obýváku a pohledem zabrzdím na stolku, na němž leží počítač a ubrousek od snídaně. Kde je ohryzek? Rozhodně si nevzpomínám, že bych ho vyhodila a nikdo jiný to za mě určitě neudělal. Pro jistotu jdu nahlédnout do odpadkového koše. Přesně jak předpokládám, ohryzek v koši nevidím. To je divné, na stolku není, v koši není, jdu tedy zpátky a rozhlédnu se.
Můj pohled vzápětí spočine na gauči – pomuchlaná deka, na které leží šťopka od jablka a vedle kočka, která se na mě dívá pohledem, kterým se pomyslně zubí od ucha k uchu, jako by říkala ´Hledej šmudlo, hledej!´.
Podezření okamžitě padá jejím směrem. Ne, naše kočka jablka nežere. I když se občas tváří, že jí nekrmíme (což samozřejmě není pravda), vlastně pořád...
Takže hledám jako šmudla, kam ten zbytek jablíčka zašantročila. Na stolku není, na gauči není, na zemi ho také nevidím. Kleknu si na kolena, plazím se po zemi, nahlížím pod stolek, pod gauč, pod křeslo, dokonce i pod kočku a hledajíce kousek biologického odpadu se nejřív v duchu, později nahlas naší kočky ptám, kam ho sakra dala?!
No co myslíte, kočka leží na dece a pohledem se mi vyloženě vysmívá, jak se snažím.
Čas pokročil, za chvíli musím odejit na schůzku, přestávám se tedy snažit s tím, že ta věc snad někde vyplave dřív, než začne hnít a rozkládat se. Zvednu se, zmuchlám ubrousek zapomenutý na stolku a když otevřu koš, abych zpečetila jeho osud, zamzrnu s pohledem na ohryzek od jablka, který celou tu dobu spokojeně leží mezi odpadky, úplně navrchu, jakoby nic. Jak jsem ho mohla přehlédnout?
Podívám se na kočku – vysmívá se mi oprávněně!
