Jak málo stačí

Mám za sebou náročný, parný den. V devět hodin večer už není takové horko, tak oblékám šortky a jdu se projít. Cestou ke Košuteckému jezírku ulovím točenou desítku, servírku prosím o kelímek.

Ne že bych pohrdala pivem ze skla, ale s plastovým půllitrem se mohu zašít někam, kde budu mít po rušném dni konečně klid.

Nalézt pokojné, osamělejší místo je u Košuteckého jezírka v těchto letních dnech trochu výzva, ale i tak se tam najde pár zákoutí, kde se může člověk alespoň částečně izolovat a nerušeně pozorovat kachny a ryby, které čas od času vyskočí zkontrolovat, co se děje nad hladinou.

Z rozjímání mě vytrhne stín padající ze skály na protější straně jezírka a následné žuchnutí do vody. Se zatajeným dechem sleduji, zda se ten odvážlivec vynoří. Jakmile plave ke břehu, kladu si otázku, zda si uvědomuje, jak moc riskuje.

Stále vzpomínám na jednu velmi nedávnou událost.

Byli jsme s přáteli na hudebním festivalu. Jeden jediný den se jevil jako letní, vyvstala tedy otázka osvěžení v místním rybníce. Usadili jsme se na molo a koupání chtiví oblékli plavky. Sledovala jsem je, jak skáčou šipky do vody a položila do pléna otázku, zda to není moc mělké. Odpověď zněla, že tam sice lze dosáhnout nohama na dno, ale pokud se skok dobře stočí, nic se nemůže stát. A na dně je písek. Pokrčila jsem rameny, houby se v tom vyznám, se skokem po hlavě do vody jsem si nikdy netykala.

Po chvíli rozjařeného skotačení sedíme na molu a uvolněně debatujeme. Ve vodě zrovna nikdo není, čehož využil další návštěvník akce a se spokojeným úsměvem se rozběhl po molu a s gustem skočil elegantní šipku. Místo toho, aby však vyplaval o kus dál, vynořil se malý kousek od mola a pročesával si vlasy, nebo to tak v tu chvíli alespoň vypadalo. Po chvíli jsme uznali, že to je poněkud divné, tak se jeden z nás zvedl a šel se podívat, zda je ten mladý muž v pořádku. Po pár tempech ve vodě uznal, že je to dobré, a vrátil se zpátky k nám sedícím.

Ale ouvej, jak může zdání klamat. O pár vteřin později přišla jeho přítelkyně a když dorazila na kraj mola, všimli jsme si jejího znepokojeného výrazu, který upoutal naší pozornost. Jakmile vykřikla, kde je její přítel, že už je pod vodou příliš dlouho, můj přítel a jeden z našich kamarádů bez váhání zahodili, co měli v rukách a naskákali do vody. V okamžiku, kdy chlapi po několika sekundách našli v zakalené vodě bezvládné tělo, rozběhla jsem se sprintem najít zdravotníka. To už bylo zle.

Chvíli nebylo jisté, zda mladík dýchá. Takže fofrem záchranku, mezitím dorazila policie a vrtulník. Než přijela sanitka, na chvilku se probral a zdravotníkům se podařilo z něj dostat, že si pamatuje, že se uhodil do hlavy. Na otázku, zda cítí nohy, však zavrtěl hlavou. To už vypadalo na pořádný průšvih. Po několika minutách přijela sanitka, kterou ho odvezli na louku k vrtulníku a vrtulník s ním poté odletěl do nemocnice.

Na místě zůstala zdrcená přítelkyně, které se ujali její přátelé, a spousta šokovaných lidí.

Šli jsme na panáka, v tu chvíli byl zatraceně zapotřebí.

V průběhu následujících dní jsme se dozvěděli, že ten nešťastník je velmi vážně zraněn a pravděpodobně zůstane ochrnutý. Má poměrně velkou šanci rozhýbat ruce, chodit však již nejspíš nikdy nebude. S jeho slečnou jsme zůstali v kontaktu a držíme jim palce, aby to v rámci možností dopadlo co nejlépe! Stačilo pár vteřin navíc a mohlo být všechno jinak...

My všichni zúčastnění však od té doby nedokážeme přestat myslet na to, co se stalo. Jak strašně málo stačí k tomu, aby se z požitku stala tragédie. Aby si člověk v jedné vteřině kompletně převrátil život naruby.

Všichni víme, že podobná neštěstí, jako se stalo právě tomuto mladému muži, se dějí, ale dokud se toho nestanete přímým svědkem, neuvědomíte si, jak to může být rychlé a jak moc je to silné. Kam se hrabou každodenní starosti i ukopnutý nehet na palci, který jsem si pořídila večer po návratu domů.