Ten den bylo venku pošmourno, z okna nic k vidění a tak jsem si seděla v krabici od papírů a přemýšlela jsem, jestli pro mě není moc velká. Ti moji dva dvounožci zrovna ten den pobíhali po bytě a v rukou se jim střídaly takové věci jako smeták, tyč s cancourkama na konci (říkají tomu mop?) a když nelítali s tou hučící příšerou, před kterou se utíkám schovat do televizního stolku, měli v rukou alespoň prachovku. Hlavně ten větší, že prý výš dosáhne.
Zívla jsem si a kroutíc hlavou nad jejich počínáním jsem se rozplácla do krabice. Těchto činností se odmítám účastnit, neboť u nich většinou akorát překážím a pořád mě někam odstrkují a přenášejí.
Najednou se ozvalo odkudsi z bytu křupnutí, kterému následovalo dvounožcovo zakletí: „Do prkýnka!“. Ha, vida, nějaké vzrůšo! Zvedla jsem se a honem jsem se běžela podívat, co se stalo. Samozřejmě, mohla za to touha po pořádku, tedy abych byla přesná, touha po čistých policích na ajnclíku. Čemu se to ale evidentně nelíbilo, bylo záchodové prkénko, které se prostě rozhodlo, že pod vahou dvounožce praskne.
Následovala krátká konzultace s partnerkou a výsledkem byl za pár dní nový balíček v předsíni. V krabici! Od té doby jsem tu věc nespustila z očí. To by tak hrálo, abych propásla možnost mít novou krabici. I když měla trochu jiný tvar, než ty, v kterých obvykle sedávám, usmyslela jsem si, že tuhle si musím ukořistit také, jen co mě k ní dvounožci pustí.
Málem jsem to zaspala, když se ozvalo zašustění celofánu, do kterého krabici zabalili (no jasně, přece proto, aby se mi neušpinila), já nastartovala všechny čtyři tlapky a než se ti dva nadáli, už jsem se jim pletla pod nohy. Konečně nastal ten kýžený okamžik, kdy vyndali z krabice její obsah, postavili ji na zem a přestali si jí na chvíli všímat. To byla přesně chvíle pro mě. Začala jsem novou věc zkoumat. Byla oproti jiným dost úzká a měla navíc ještě jeden boční vchod. Vlezla jsem dovnitř popředu, pozadu, tlapkama, ušima, čumákem, ocáskem… Zkrátka jsem musela zkusit všechny možnosti, abych zjistila, jak mi v ní bude nejlépe. A to i přes komentář, který jsem zaslechla někde za sebou a který pravil něco ve smyslu: „Eli, tam se přece nemůžeš vejít.“ No to byste se ještě divili, kam všude já se vejdu. Oni totiž ti dvounožci často zapomínají na to, že čím menší prostor, tím lépe pro nás kočky. A v případě krabic, ošatek, misek a prostě všeho, do čeho se můžeme nacpat, to platí dvojnásob.
A ti dvounozí si pořád marně lámou hlavu, proč. Všichni.
