Damiánův zápisník

Mívali jsme černého kocoura, říkali jsme mu Damián. Damián již několik let prohání se svojí tříbarevnou kamarádkou Lindou duhové myšky v kočičím nebi, před nedávnem jsem však ve sklepě mezi starými krámy našla jeho zápisník.

Deníček mající podobu dřevotřískové desky pocházející ze staré kuchyňské lavice. Damián si tam den co den chodil zapisovat svoje poznámky. Protože neumím po kočičím, dala jsem ho své kočce Elektře, aby nám z něho něco přemňoukala.

„ ,Přinesli mě jako středně odrostlé kotě. Moc si toho z té doby nepamatuji, deník jsem si začal psát až o pár let později. Nějaké dvě velké dvounohé mě vzaly z místa, kde bylo spousta dalších koček a odnesly si mě domů. Tam byl další velký dvounohý a jedna menší. Měli ze mě obrovskou radost a začali si mě hýčkat. Byt se jim tehdy naplnil plyšovými myškami, balonky, miskami na jídlo a samozřejmě mými chlupy. Začal jsem milovat ty chvíle, kdy jsem mohl spát stočený na topení nebo na klíně velkého dvounožce.
A číhání na dvojice lýtek zpoza závěsu v chodbě.'

Abyste chápali, tihle dvounožci měli doma dlouhou předsíň a uprostřed té nudle byl pověšený tmavý závěs, od stropu až k zemi.
Mimochodem také zbožňuji lov nahých lýtek, v tomhle Damiánovi naprosto rozumím.

,Strašně rád sedávám za tím závěsem a čekám, až půjde někdo okolo. Přikrčím se a v okamžiku, kdy ten dvounohý projde, vyskočím. A protože skáču dost vysoko, vždycky se mě leknou. Zvlášť ta nejmenší z nich. Vždycky uskočí a zapiští.

Tuhle mě ta malá polila vodou. Myslím si, že si jí na mě nachystala schválně, protože věděla, jak vodu nesnáším, úplně nenávidím, fuj, brr… Od té doby jsem opatrnější, když tam na ní číhám a jak něco nese, raději na ní jenom mňouknu.

Také moc rád chodím do vany v koupelně. I když jsou tam někdy také kapičky vody, tak to si vždycky počkám, až uschnou a pak se tam jdu natáhnout. Je tam tma, klid, nikdo mě moc neruší a když je horko, hezky to chladí.

Tuhle dostala ta největší od samečka nějakou kytku, že prý z lásky, no nevím, moc tomu nerozumím. Červený kvítí to mělo a vonělo to. Znám akorát ty kytky, co rostou ze země, takže jsem zkoumal, kam jí dvounohá zasadila. Hledal jsem, každý květináč jsem prolezl (pardon, jeden jsem i shodil), ale nenašel jsem jí. Tak třeba jí snědla...

Nic, rozhodl jsem se, že si půjdu odpočinout do vany. Ten den bylo vedro, tak jsem natěšený vyskočil na okraj vany a hup dovnitř.
To, co tam na mě čekalo, bych pojmenoval zákeřností nejvyššího kalibru. Byla tam voda! Voda, která mi sahala až po břicho a v ní, světe div se, ta kytka.
Vyskočil jsem, jako kdyby mě píchli (a taky že píchli, ta věc měla trny) a prosvištěl přes celou předsíň do obýváku za gauč, kam se chodím schovávat, když jsem nabručený. Také tam mám svůj druhý zápisník.'

Když mi tohle dvounožka jednou vyprávěla, popsala to asi tak, že kolem ní tou chodbou proletěla černá mokrá šmouha, která se usadila za pohovkou...

,Tak jsem tam seděl půl druhé hodiny, pracně olizoval svůj mokrý kožich a trucoval. Jak mi to mohli udělat? Vědí, že tam rád chodím lehávat a napustí mi tam vodu.
Co chvíli za mnou přišli ke gauči a to bylo samé 'Čičí, Damiáne, vylez, no tak, vždyť víš, že jsme ti to neudělali schválně.' To tak. Na tom, že v té vaně byla voda, o které jsem nevěděl, to nic nemění.

Nakonec z kuchyně zavonělo něco k snědku. Říká se, že láska prochází žaludkem a přátelé, je to pravda pravdoucí. Šel jsem se podívat do mističky a na mokré překvapení ve vaně jsem pozapomněl.'

Docela by mě zajímalo, co si ten trumpeta naškrabal za gauč, to asi nebylo nic slušného. Pohovkový deník se ale bohužel nedochoval.“