Pětinásobná smůla jedné přejeté černé kočky

Tenhle  skutečný příběh o jedné přejeté černé kočce a  o lidské lhostejnosti  je starý cca dva roky, kdy jsem se vracel osbním autem v noci z nějakých povinností z Brně.

Při cestě na sever moravy , nemaje dálniční známku (což při nedokončenosti dálnice a těch dvou tří cest do roka nebylo nutné) jsem jel takzvaně "po staré". Stejně vede všude souběžně s dálnicí. Projížděl jsem Prostějovem, po městském okruhu, potom odbočit  směrem na Olšany. Táhlá cesta do kopce, po jedné straně domy. A tma. Půl jedné v noci. Když tu...  
Neměli šanci. Ani jeden. Řidič cokoliv udělat... a kočka to jakkoliv přežít. Měla smůlu. Skočila z předzahrádky, přelezla plot a mžikem se mihla se přes chodník a silnici rovnou pod kola auta přede mnou. Tyhle scény nemám rád. Rána a šlus, říkám si. Bohužel ne. Kočka se hejbala.  Zastavil jsem u ní s nadějí, že když se hýbe že to nemusí být tak zlý, přecejen, zázraky se dějí a dalo by se jí pomoc. Stačil ovšem letmý pohled a bylo vidět že zranění zvířete jsou neslučitelná se životem. Jenže kočky mají sedmero životů a tahle se v tom svém drápkem zasekla, a držela se, místo aby klidně a bezbolestně odkráčela do kočičího nebe.  Měla holt kočica smůlu že nedostala smrtelnou ránu rovnou.Smůlu číslo dvě.
Neměl jsem srdce ji tam jen tak nechat v bolestech zdechat a tak jsem vytočil číslo MP Prostějov. Je to přeci okresní město, budou mít asi útulek nebo přinejmenším vědět o veterináři, který by  se postaral zvířeti o milosrdnou smrt. Po vysvětlení situace se mě optali, kde přesně kočka leží. Nic netuše jsem popsal cestu.  "A leží před křižovatkou nebo za křižovatkou ?" Nic zlého netuše, odpověděl jsem jim že ZA křižovatkou. I bylo mi vysvětleno že v tech místech křižovatka dělí Prostějov od obce Držovice, do které Prostějov víceméně plynule zástavbou přechází, ale správně už k němu  nepatří, že značky označující konec Prostějova jsem si měl prostě všimnout.  Že kočka už není na jejich území a že z tohoto titulu na věc prostě  kašlou, že na to nemají ani mandát ani peníze a kam y s takovou přišli. Prý mám zavolat státní.  Kočka holt měla smůlu, že ji srazilo asi třista metrů na té špatné straně cedule. Smůlu číslo tři.

Tak jsem zavolal státní. Po vysvětlení situace hlídka přijela. Na místě jim znovu vysvětluji co se stalo. Chovají se slušně a korektně. Prý mám zavolat městskou. Vysvětlil jsem jim to co jsem slyšel na lince v minulém hovoru, proč je městská ze hry. Nevěřícně zakroutili hlavami.  Sami policisté několikrát kamsi volají. Konzultují s centrálou, volají na městskou policii. Telefonují na další dvě čísla, která ovšem nikdo nebere. Bezmocně krčí rameny.  Že ani zastřelit to ji prý nemohou, protože by jednak museli psát  mnoho desítek stran dlouhé hlášení o použití zbraně a jednak by za to měli oplétačky s ochránci zvířat (sic) protože by tím porušili zákon na jejich ochranu (sic!). Že sice mají pomáhat a chránit ale že  momentáílně nevědí co dělat, Že je jim to fakt líto. A že jich je na celý Prostějov jen jedna hlídka a musí odjet k dalšímu případu kam je právě odvolali vysílačkou. Jen mi ještěš doporučili ať ji dám na krajnici, aby se o ní náhodou někdo nevyboural.  Smůla číslo 4.
Nemaje v mobilu net, zavolal jsem známé, která je oddanou chovatelkou koček tělem i duší že by za svoje čtvernohé potvůrky by i mňoukala a chytala myši. Už po několikráte dnes jsem jí vysvětlil situaci, požádal o pomoc při hledání v googlu a zachvíli mi SMSkou přistálo číslo na místního veterináře.
Vytáčím číslo. Telefon zvoní, zvedá jej ospalý mužský hlas. Omlouvám se mu a vysvětluji situaci. Přejetý zvíře, zranění neslučitelná se životem... Přerušuje mě naštvané
"Prosím ?"
Ujištuji se že jsem se skutečně dovolal veterináři. Znovu vysvětluji situaci, znovu se omlouvám za tu pozdní hodinu kdy mu volám.
"No dovlte !"  zní z druhého konce drátu nafrčený hlas. "Já nejsem nějaký pohodný abych zbíral zvířata u silnice,  ja jsme VETERINÁŘ".
Smůla číslo pět. Zavěsil.  S umírající kočkou, už přenesenou na krajnici, jsme osaměli.
Vždy jsem si myslel, že veterinář, to je něco jako lékař zvířat a že jsou tedy vázáni velmi podobnou etikou. Že k nim mají nákolnnost větší nežli obchodní nebo gastronomickou. Že již pouhá etika tohoto povolání volí neodmítnot tvoru v utrpení tu poslední službu. Asi jsem se holt spletl.  Kočka dodýchala za další  čtyři hodiny. Začínalo svítat. Jel jsem domů prázdnými silnicem mlhavým ránem a přemýšlel. O státní polici, která se z oslovených  sice neefektivně ale přece  zachovala lidsky.   Přemýšlel o tom, že  kdo nemá soucitu se zvířaty,  těžko jej bude mít s lidim.  Nejvíc mě ovšem nenechávala klidným ta značka. Až se někdy něco stane mě.. a vlastně.. až se něco stane každému z vás...
Budete na té správné straně cedule ?