Při své služební cestě do Norimberku jsem se setkal
s naprosto přístupným městem, kde se všichni lidé mohou svobodně
pohybovat, lidi s různým postižením nevyjímaje. Při diskuzi s dalšími
experty na přístupnost z různých míst Evropy jsem zjistil, jak hluboko se
na nás podepsal minulý režim v samotném smýšlení o přístupnosti prostředí.
Norimberské metro je v provozu od roku 1972. Je tedy ještě o 2 roky starší než to pražské. Přesto je na rozdíl od pražského kompletně bezbariérově přístupné. Příčina? Zatímco Norimberk se nacházel v západní kapitalistickém Německu, Československo prožívalo období normalizace. Nebyl žádný předpoklad, že by lidé s postižením jednoho dne byli běžnou součástí společnosti. Například Jedličkův ústav se nachází v samém centru Prahy na Vyšehradě, ale v jeho těsné blízkosti byl velkolepě postaven Palác kultury (dnešní Kongresové centrum) a komunisté zakázali obyvatelům Jedličkárny (jak se tento ústav zkracuje) v určitých hodinách vycházet mimo její zdi, aby je v pracující společnosti nebylo vidět.
Na rozdíl od toho v Norimberku se v roce 1978 dostal do čela města starosta, který si vzal přístupnost jako jeden ze svých hlavních politických cílů a začal systematicky pracovat na tom, aby i lidé s postižením mohli bezezbytku využívat MHD. Výsledek? Po nějakých 30 letech se může toto město pyšnit kompletně bezbariérovou MHD.
Norimberk však stále nemá dost a místní dopravní podnik (VAG) se stále snaží vše zlepšovat. Žhavou novinkou jsou plně automatické soupravy metra, které jezdí bez řidiče a při otevření dveří se automaticky vysune práh pro překonání spáry mezi nástupištěm a vagónem. Je tak eliminováno, že by vozíčkářům zapadala kolečka do tohoto prostoru a hrozilo tak nebezpečí vyklopení. Tuto vymoženost kvituje i běžná populace. Přiznejme si, komu nikdy nemůže zapadnout do této díry noha? Při prohlídce města nás místní představitel dopravního podniku neustále udivoval. Když jsme čekali na výtah, který dlouho nepřijížděl, omlouval se nám, že tento výtah je příliš malý a že se v brzké době postaví nový, který bude prostornější a rychlejší. Čelist mi spadla po otevření dveří, jelikož ve zmiňovaném malém výtahu byl prostor pro 2 vozíky. Kolik takových výtahů máme v Praze? Pána jsem poprosil, aby nám ho poslali, až ho budou vyřazovat, že mi pro něj někde díru už najdeme.
Samozřejmostí jsou nízkopodlažní spoje, jichž po městě jezdí pouhých 100%. Tramvajové ostrůvky jsou plně přizpůsobené, ale je pravdou, že i zde se našli v celém městě ještě 2 nepřístupné. Nobody is perfekt – omlouval se náš průvodce.
Hlavní rozdíl mezi námi a západem bych spatřoval v politické vůli a porozumění. V Evropě chápou, že přístupnost není omezena pouze pro určitou skupinu lidí, jakou tvoří třeba vozíčkáři. Jedná se celospolečenský problém a všichni z toho budou mít prospěch. Pro politické strany je to jedna z hlavních myšlenek, u které vidí možnost získat plusové body. Pro naše politiky jsou bohužel zásadnějším tématem sociální dávky. Politika je v tomto směru u nás velice krátkozraká. Budeme-li mít přístupné prostředí, bude i více lidí moci chodit do práce a bude méně na sociálních dávkách závislá. Pro člověka s postižením je komplikované si najít práci a když už by i nějakou našel, často ztroskotá na dopravě. Chodíte na 8 hodin denně do práce a cestou strávíte 4 hodiny denně, což je de facto další půl úvazek, jenž vám nikdo nezaplatí a při vašich fyzických problémech vás ještě hodně vyčerpává.
Pro mě byl rozdíl mezi Norimberkem a Prahou v kvalitě života. Mohl jsem vystoupit kde jsem chtěl a kdy jsem chtěl. To je pro mě v Praze naprosto nemyslitelné a nepředstavitelné. Najednou jsem cestu do budovy, kde se odehrávala konference, stihl za pár minut. Nemusel jsem složitě vymýšlet trasu. Prostě jsem nasedl a jel jsem. Jak úžasné. Jak málo stačí k lidské radosti?
V Evropě se hlásá, že přístupnost je barometrem kvality společnosti. Já myslím, že to tak skutečně je. Jenže ČR je v tomto velmi specifická. Neinvestuje. Politikům nedojde, že investicí do přístupnosti časem ušetří několik miliónů na sociálních dávkách. Investicemi do vzdělání a přístupných škol budou lidé na trhu práce více konkurenceschopní. To našim největším politickým stranám nedochází. Ani na komunální úrovni to není o moc lepší. Heslem je zde: „Pokud nám něco zbude, dáme to na bezbariérovost“. Chybí koncepce. Přístupnost je stále vnímána jako něco navíc, nějaký nadstandard. Automobilová doprava je upřednostňována před veřejnou, pěší a cyklistickou. Zde je vidět, jak se na nás a na našem smýšlení komunisté podepsali. Vždy se mi udělá fyzicky špatně, když vidím kolik tato zločinecká organizace ještě 20 let po revoluci dostává hlasů u voleb. Praveno slovy klasika: „To by jeden blil, Milane…“
