„Sociální reforma“: je třeba začít od začátku a ne od konce!

Při čtení návrhu sociální reformy se asi mnoha dotčeným skupinám lidí zatajil dech. Je to špatný vtip? Lze tomu vůbec věřit? To přece nemůžou myslet vážně! Je pravdou, že reformy v sociální sféře jsou potřeba, ale takto se to opravdu nedělá. Proč?

Trochu mě mrzí, že média tento problém prezentují po svém a vše se soustředí na to, že se mají rušit příspěvky a průkazky mimořádných výhod TP, ZTP a ZTP/P. Skutečné jádro problému však tkví v něčem trochu jiném. Začněme průkazkami. Proč je nemožné bez náhrady tyto průkazky rušit? Je na ně totiž navázáno mnoho „výhod“. Je to například bezplatné cestování jejich držitelů s doprovodem veřejnou dopravou. A co by se stalo? Vždyť ji využívají jako kdokoli jiný? Řekl by si laik. A to je právě ten omyl. Kdybychom mohli využívat veřejné dopravní prostředky bez omezení, rádi bychom si za tuto službu platili! Ale kolik autobusů v ČR je nízkopodlažních? Na kolika vlakových nádražích můžete s vozíkem vystoupit? A proč by neměl platit doprovod? Bez něj se totiž do dopravní prostředku nedostanu. Jsem na něm závislý a nemůžu bez něj samostatně existovat.

 

Další návrh se týká zrušení příspěvků na nákup a provoz motorového vozidla. Měl by se sjednotit do příspěvku na mobilitu, který by měl být 1000 Kč měsíčně. Nárok na něj má rodina, jejíž příjem nepřesahuje šestinásobek životního minima. V praxi něco přes 18 tisíc měsíčně. Z tohoto příspěvku nelze pořídit ani provozovat automobil a mnoho lidí na něj ani nedosáhne. Kupříkladu lidé z venkova jsou přitom na autě bytostně závislí. Nejezdí k nim bezbariérová doprava a nemohou se jinak dostat do zaměstnání, školy či k lékaři.

 

Příspěvek na opatření kompenzační pomůcky by se mohl žádat pouze v rozmezí 35-350000 Kč a za 20% spoluúčasti žadatele. Lidé s postižením mají jednoznačně zvýšené životní náklady a spoluúčast ve výši několika desítek tisíc by vedla k nemožnosti si pomůcku opatřit. Kompenzační pomůcka přitom zvyšuje soběstačnost člověka a snižuje jeho míru závislosti na pomoci okolí. A není co nejvyšší míra soběstačnosti tou správnou cestou? A nesmyslných bodů návrh sociální reformy obsahuje daleko více.

 

Hlavní problém tedy není primárně v rušení příspěvků, ale v odebrání příležitostí jak žít běžným způsobem života. Hlavním argumentem ekonomů je rostoucí výdajová křivka v sociální oblasti. My ale říkáme, když budeme mít přizpůsobené prostředí, nebudeme potřebovat příspěvky. Začněme tím, že v ČR nastavíme nediskriminační prostředí a pak rušme výhody. Ty totiž potom již nebudou potřeba. My se příspěvky neživíme. Využíváme je na vyrovnání našeho postižení a tím se snažíme zapojit do většinové společnosti. Buďme konstruktivní, nikoli restriktivní! Nastolme fungující kontrolní mechanismy (v oblasti zaměstnávání či využívání příspěvků) a neuhýbejme před problémy rušením všeho možného. Zahajme diskusi a nalezněme funkční řešení. Investice do vybudování přístupného prostředí se nám začnou vracet. Všichni pak budou moci využívat benefitů, které moderní společnost nabízí. Investicí do nových technologií budou lidé s postižením méně závislí na pomoci okolí. Budou sami zvládat více věcí a nebudou tolik zatěžovat státní rozpočet. Přihlásíme se tak k myšlenkám Úmluvy OSN o právech lidí s postižením a zařadíme se po bok vyspělé Evropě. Je třeba začít od začátku a ne od konce!

 

Autor: Michal Prager | úterý 8.3.2011 13:22 | karma článku: 26,14 | přečteno: 2712x