Kde je hranice mezi uplatňováním lidských práv a pozitivní diskriminací? Komentáře pod některými články věnovaných problematice bezbariérovosti mě nutí k zamyšlení, zda si lidé tyto dva pojmy nespojují a nevykládají si je po svém. Zkusme si odpovědět na otázku, co znamená myslet bezbariérově.
Předně musím případným diskutérům sdělit, že se v žádném případě nejedná o kritiku společnosti, jak je mi často podsouváno. Mým záměrem je čtenářům sdělit své subjektivní pocity a osobní prožitky.
Bariéra je obecné pojmenování pro nějakou obtížnou překážku, hráz, zábranu, mez, hranici, předěl a to jak v konkrétních tak i přenesených významech (takto praví wikipedia.org). V mém případě jsou hlavní fyzickou bariérou schody a hlavní psychologickou zřejmě předsudky a lítost. Nic z toho rozhodně k životu nepotřebuji.
Z minulosti jsme získali nechtěné dědictví v podobě bariérových veřejných budov, zastávek veřejné dopravy ba i veřejného prostoru. Skvělé je, že jsme se rozhodli tyto bariéry odstraňovat a umožnit tak i lidem, kteří jsou na tom stejně nebo podobně jako já, umožnit být součástí naší vyspělé společnosti. Zjistili jsme, že do situace, kdy jsou schody problém, se může dostat opravdu každý. Minimálně všichni jednou zestárneme, a bezbariérovost tak uvítáme.
Paradoxem tím pádem zůstává, proč odstraňování bariér mnohdy jitří emoce? Je pojímáno jako cosi nadstandardního, co stojí hodně peněz a vlastně se s tím nic dělat nedá. Pokud by to tak skutečně bylo a přístupnost byla něčím navíc, jednalo by se o pozitivní diskriminaci. Ale je to skutečně tak? Je tedy každý člověk, který se může bez problémů dopravit veřejnou dopravou z bodu A do bodu B pozitivně diskriminován? Nebo je to jeho právo, protože využívá výdobytků moderní společnosti, do kterých sám přispívá? Nebo je to tak, že lidé s postižením společnosti přispívají méně, a tak prostě nemají nárok? A přispívají opravdu méně?
Myslet bezbariérově pro mne znamená přijetí každého člověka s jeho odlišností a umožnit bez překážek žít ve společnosti. Když jsme se rozhodli, že bariéry odstraňovat chceme, proč ještě přibývají nové? Přijali jsme zákony a úmluvy, které nám říkají, že při budování nových zařízení a rekonstrukci starších budeme myslet bezbariérově. Proč to pak sami nerespektujeme? Rekonstruujeme třeba tramvajovou trať na Praze 7 a nečiníme ji bezbariérovou. Nepotíráme pak sami, co jsme si už předsevzali?
Odboroví předáci, zemědělci, zdravotníci apod. – ti všichni hlasitě demonstrují, když si myslí, že jsou zkracováni na svých právech. Měli by i lidé na vozíku zablokovat tramvajovou trať, aby se svých práv domohli? Vozíčkáři v USA to v 70. letech učinili a pomohlo to. Nejsem osobně příznivcem podobně nátlakových akcí. Někdy mi však dochází síla k dialogu, protože se mi dostává stále stejných odpovědí: nejsou peníze, nejde to, musíte být trpělivý, v horizontu několika let se to zlepší. Problémem je, že já žiju nyní a řeším své každodenní problémy teď. Nemyslím si, že bych chtěl něco nadstandardního. Chtěl bych jen žít s vámi všemi, chodit do práce a být přínosem jako kdokoli z vás.
