Narození člověka je velkou událostí. Celé okolí je z tohoto malého zázraku u vytržení a začíná přemítat, co by z něj jednou mohlo být. Rodiče si do mrňouse začnou promítat kus sama sebe. „Určitě z něj vyroste profesionální sportovec, vědec či umělec.“ Očekávání bývají různá.
I mě se jednou podařilo se narodit a pozorovat kolem sebe rozzářené tváře, které na mě žvatlali roztomilé nesmysly. Rodiče byli oba cyklisté a tak mi vyprávěli cosi o galuskách, větru ve vlasech a mouchách mezi zuby. V mém případě však všechna očekávání zmizela mávnutím lékařské špachtle v jednom roce života. To našim oznámili, že u mě našli tělesné postižení a v životě nebudu chodit. Rázem se všechna očekávání v mém okolí rozplynula, což mělo jednu jedinou výhodu. Od té doby už jsem mohl jen překvapit.
Je to vlastně ideální startovní pozice. De facto nemůžete nikoho zklamat jednoduše proto, že od vás nikdo nic neočekává. Svým způsobem jsem pro své okolí začal být za hvězdu téměř vším, co se mi povedlo. Běžné věci, které jsou pro nepostižené děti naprosto normální, jsou u vás ceněny jako něco nadstandardního. Pro návštěvy jsem byl například za hvězdu, když jsem po večeři po všech umyl nádobí. Že to každé dítě dělá? No a co? Já byl přece na vozíku a ode mě se to nečekalo.
Plně jsem však začal překvapovat své okolí až v dospělosti. Jelikož jsem byl na základní a střední škole v Jedličkově ústavu, splynul jsem krásně s davem a mohl jsem si užívat celkem normální nepřekvapující dětství. V dospívání jsem začal překvapovat okolí v hospodě, kde jsem uměl vzít za půllitr stejně jako mí nepostižení vrstevníci, čímž jsem úspěšně absolvoval integrační proces. Našel jsem si první nepostižené přítelkyně, což vyvolalo v okolní společnosti také vlnu překvapení.
Pět let už odzbrojuji nezasvěcenou společnost svou krásnou a hodnou manželkou. Mnoho lidí si v první chvíli myslí, že je to má asistentka a občas po zjištění opravdového stavu věci zůstávají stát s lehce otevřenými ústy. Manželku pak staví do role hrdinky, která se sebeobětovala pro mě. Těžko se vysvětluje, že máme normální, zdravé manželství a řešíme úplně stejné problémy jako kterýkoli jiný pár. Jedna paní doktorka to potvrdila, když na sdělení, že jsme skutečně manželé, reagovala: „No to si děláte legraci!“
Moje vlastní babička již několik let nemůže věřit tomu, že chodím každý den do práce, že jsem vystudoval vysokou školu, že jezdí na služební cesty do zahraničí či že chceme mít s ženou rodinu. Bude mi brzy 30 a kdybych na vozíku nebyl, jistě by nadávala, že na rodinu máme nejvyšší čas, jak to že mám jen bakaláře a nejsem ještě magistr a že mám pořádně pracovat a živit rodinu
A jak to vnímám já? Rozhodně se za žádného hrdinu nepovažuji. Snažím se žít naprosto běžný život. Nic co dělám není výjimečné od ostatní společnosti. Žiji tak, jak jsem si zvolil. Ano, mám štěstí, že mám kolem sebe lidi, kteří mi to umožňují. Je to tak ale i proto, že jsem tomu štěstíčku šel trochu naproti. Dělal jsem věci tak, aby lidé se mnou chtěli nějaký ten čas strávit a snad se mi to podařilo. Pro některé lidi však budu asi pořád jedno velké tlusté překvapení.
Text byl psán pro časopis Můžeš, který vydává Sdružení přátel Konta BARIÉRY ve spolupráci s Nadací Charta 77.
