Dnes ráno mě v médiích přepadla zpráva o
chystaném krácení dotací sociálních služeb. Musím přiznat, že ve mně vyvolala
čirou hrůzu, která mě málem zvedla z vozíku. Již v minulých letech se
začalo na sociálních službách šetřit tak, že to vedlo ke krachu mnoha
poskytovatelů. Další krácení by bylo jistě likvidační.
Na dotace bylo původně počítáno se sumou 6,8 miliard. Potřeba by bylo i ideálním případě cca 9 miliard. Pan Janota navrhuje zkrácení na 3 miliardy. To by znamenalo krach pro mnoho neziskových organizací, které poskytují sociální služby. Jedná se však o krok absolutně nelogický, který zřejmě jeho tvůrce nedohlíží do důsledků.
V roce 2007 vešel v platnost zákon o sociálních službách, který umožňuje lidem s postižením nakupovat různé služby, které jim pomohou žít běžným způsobem života. Jedná se například o službu osobní asistence, jež pomáhá těmto lidem uspokojit základní životní potřeby jako najíst se, napít či dojít si na toaletu. Lidé díky těmto službám mohou navštěvovat školu či zaměstnání, což snižuje jejich závislost na sociálních dávkách. Bez těchto služeb by řada lidí byla závislá na ústavní péči, která je však pro mnoho lidí nedůstojná a pro stát navíc několikanásobně dražší. Lidé s postižením budou sice dál dostávat příspěvek na péči, ale nebudou mít možnost nakoupit sociální službu.
Poskytovateli sociálních služeb jsou většinou neziskové organizace, které jsou přímo závislé na dotacích od státu. Díky výše zmíněnému zákonu jsou na tyto poskytovatele kladeny značné nároky, které k velké profesionalitě těchto služeb. Pro výkon povolání sociálního pracovníka je nutné minimálně vyšší odborné vzdělání a na pozici pracovníka v sociálních službách (např. osobní asistent) dokončené středoškolské vzdělání a kurz v rozsahu 150 hodin. Nutno dodat, že tito lidé pak v tomto sektoru pracují za minimální mzdy a jejich práce je velice náročná.
Sám pracuji v neziskové organizaci a využívám sociální služby. Mohu tento problém tedy hodnotit z obou stran mince. Musím přiznat, že vždy při podobných zvěstech začínám být předem unavený. Připadám si jako žebrák, který prosí stát o to, aby mohl důstojně žít. Neustále musí bojovat za to, aby za svou práci dostal plat, který vzhledem k jeho vzdělání a tomu, že bydlí žije v Praze, není nijak vysoký. Jenomže jsem na těchto službách skutečně závislý a tu práci mám opravdu rád. Místo toho, aby člověk svědomitě a naplno se věnoval své práci, musí brečet o to, aby ji mohl vykonávat. Přitom nesmí trpět kvalita jeho služby, protože by na to doplatil zase člověk.
A stane se vždycky. Vždy když je krize a musí šetřit, tak se první sáhne na ty nejslabší. Pan Janota si asi říká, však oni si nějak poradí. Jenže jako ekonom by to měl domýšlet do důsledků. Je velice těžké se stát poskytovatelem sociálních služeb, vybudovat fungující neziskovou organizaci a sehnat kvalifikované pracovníky. Když tato síť zkolabuje, bude velmi obtížné ji znovu obnovovat. A co bude dělat stát, až se na něj sesype desítky tisíc lidí (dle ČSÚ má cca 10% lidí v ČR zdravotní postižení), kteří se ocitnou bez pomoci?
Pane Janoto, přemýšlejte a nedopusťte z nás dělat žebráky…
