Aneb jak se díky chodníkovému zákonu jezdí v zimě vozíčkářům. Když o víkendu napadl sníh, kochal jsem se z okna pohledem na zasněženou krajinu. S přibývající nadílkou ve mně narůstala obava, jak se mi asi pojede v pondělí do práce. Finální výsledek překonal všechna má očekávání.
Již v minulosti jsem uvažoval o sněžném skútru na zimu, což jsem zavrhl vzhledem ke skutečnosti, že v Praze by se neužil. Možná nastala doba pro přehodnocení úvah. Cesta do práce měla být poměrně jednoduchá. U našeho domu na Černém mostě staví bezbariérový autobus. Na zastávku stačí překonat vzdálenost nějakých 50 m. Vyjíždím z domu, dostávám smyk a předkem vozíku se ocitám v závěji. Přijde mi to zvláštní. V našem domě je nějakých 60 partají s lidmi na vozíku, ale cesty kolem domu jsou prohrabané pouze pro chodící.
Přijíždím na zastávku a zděsím se podruhé. Přivítá mě poměrně značná bariéra sněhu. Autobus musí stát poměrně daleko od chodníku a dostat se na plošinu znamená pořádně se rozjet a projet závěj. Díky pomoci hodného pana řidiče se to nakonec daří. Říkám si, že u nás asi selhala městská část a jinde to bude jistě mnohem lepší. Jak moc jsem se mýlil.
Jezdím bezbariérovou linkou, která mě odveze až do zaměstnání v budově Jedličkova ústavu. Autobus má poměrně dlouhou trasu (z Černého mostu až na Chodov), ale v těchto klimatických podmínkách je to nejjednodušší forma dopravy. Při nástupu do autobusu jsem ještě žil v bláhové naději, že se nechám svézt pouze na metro a dojedu na Vyšehrad. Omyl. Na zastávce bezbariérového autobusu Černý most s vozíkem nešlo vystoupit. Pan řidič se na mě obrací se soucitnou otázkou: Projedete to? Pohledem z okna zjistím, že zastávku pokrývá 30 cm rozbředlého sněhu. To už vím, že mě čeká dlouhá jízda až do Jedličkova ústavu.
Cestou zjišťuji, že rozhodně neselhala pouze naše městská část. Před většinou stanic naleznete sněhovou bariéru. Například na stanici Invalidovna chtěla nastoupit jedna starší paní, ovšem zde nebyla dokonce ani prohrabaná cesta k zastávce. Jeden mladý muž musel počkat na zastávce plné sněhu a poprosit řidiče, aby paní nabral o několik desítek metrů dál na přechodu pro chodce.
Finální rozčarování přišlo až v cílové stanici. Nikdy by mě nenapadlo, že na zastávce s názvem Jedličkův ústav, kde se pohybuje velké množství lidí na vozíku, bude půlmetrová sněhová stěna a autobus nebude mít možnost se dostat k chodníku, aby šla vyklopit plošina. Bylo nutné dojet autobusem doprostřed křižovatky, kompletně zablokovat dopravu, aby mě bylo možné vyložit. A příjezdová cesta k Jedličkovu ústavu? Mission Impossible! Během 100 metrů mi museli 3x pomáhat kolemjdoucí.
Od kolegů v práci jsem se dozvěděl, že jsem ještě dopadl dobře, protože z metra Vyšehrad bych jedinou bezbariérovou cestou, kde denně prochází mnoho vozíčkářů, vůbec neprojel. Cestou jsem si říkal, že budu na svou městskou část muset napsat žádost o nápravu, ale po jízdě Prahou bych asi musel psát na všechny obvody.
Třešničkou na dortu byl čtvrteční pořad České televize Máte slovo, kde tento zákon obhajoval jeho tvůrce pan senátor Kubera a vyzval lidi, aby nebyli neteční a sami přiložili ruku k dílu na cestách, které používají. Děkuji pane senátore. Příští rok si k vozíku přidělám malý pluh a bude ze mě chodníkář jedna báseň.
