Úsvit planety opic, úsvit filmů bez herců

Netvrdím, že je „Úsvit planety opic“ prvním filmem, kde se vyskytlo více „neživých“, tedy počítačově vytvořených herců, než živých. Nicméně dosud se podobné filmy omezovaly buď na rotoskopické, jako byl například „Alois Nebel“ nebo rodinné animované podívané, jako například Burtonova „Alenka“ nebo „Avatar“. „Úsvit planety opic“ přináší, řečeno fotbalovou hantýrkou, do filmu zcela novou kvalitu a to v nevídané míře.

Historicky první zfilmovaná „Planeta opic“ Franklina J. Schaffnera („Motýlek“) získala Oscara za nejlepší kostýmy, jelikož znamenala v oblasti filmových kostýmů naprostý převrat. Z dnešního pohledu úsměvné lidské postavy, z nichž dělaly opice pouze šikovné masky na tváři, byly zasazeny do zajímavého existencionálního sci-fi scénáře, který diváky zaujal a film má dodnes velmi vysoké hodnocení. Je až neuvěřitelné, že od jeho vzniku uplynulo 46 let.

Během sedmdesátých let se objevilo velké množství filmových i seriálových pokračování, jejichž kvalita prudce klesala a tak od osmdesátých let nikoho nenapadlo se k „opičí“ tématice vrátit. Až v roce 2001 se ji pokusil reinkarnovat filmový kouzelník Tim Burton. Jeho pokus ovšem skončil jako nešikovná slátanina příběhů ze sedmdesátých let a zdálo se, že opicím nadobro odzvonilo.

Že se „nikdy“ nemá říkat „nikdy“ potvrdil Rupert Wyatt, který ke své de facto prvotině přistoupil o deset let později stejně, jako Christopher Nolan ke své trilogii o Batmanovi. Celý příběh z gruntu předělal a přivedl tak na svět inteligentní opici Caesara (Andy Serkis), jehož zavede zloba lidí od lékaře, vynalézavého a cituplného vychovatele Willa Rodmana (James Franco) až k úniku se skupinou věrných opic přes most Golden Gate do přilehlého lesa.

Zde začíná letošní „Úsvit planety opic“, v němž převzal režisérskou taktovku nad "dvojkou" Matt Reeves, pro nějž byl film rovněž celovečerní prvotinou. Postapokalyptická vize světa po úniku opičího viru, vůči kterému jsou odolné opice a několik málo přeživších lidí, je nesmírně důvěryhodně vyobrazená, stejně jako reakce přeživších, kteří jsou konfrontováni s faktem, že musí o své přežití soupeřit s inteligentními opicemi. V kontextu mnoha ztrát nebližších, které usmrtil neznámý virus, se k opicím chová zcela jinak militantně laděný Dreyfus (Gary Oldman) a lékař Malcolm (Jason Clarke). Scénář, kterého se chopil osvědčený tým z „jedničky“, nešustí papírem, více, než dvouhodinovým filmem se proženete rychlostí blesku a davové, bojové scény opic a lidí představují strhující podívanou.

V hlavní roli Caesara si opět „zařádil“ Andy Serkis, který poskytl svou mimiku a pohyby, aby mohla být postava Caesara co nejdůvěryhodněji animovaná. Nedávno se rozvykládal v rozhovoru pro časopis Esquire, že vidí budoucnost v podobné herecké práci a dokonce si zaspekuloval, že by se za ni měl udělovat Oscar. Osobně nevidím důvod, aby tomu tak nebylo. Vždyť kdo si dnes vybaví herce Andyho Serkise? Ale Gluma z třídílné ságy „Pán prstenů“ nebo Caesara z trilogie „Planeta opic“ (čímž jakoby nechtěně prozrazuji, že se na rok 2016 chystá sequel, zatím pracovně nazvaný „Apokalypsa“) zná téměř každý. Přitom je za oběma postavami nejen mravenčí práce animátorů, ale i herecký um Andyho Serkise.

Možná nemáte podobné filmy rádi, možná nemáte rádi postapokalyptické vize nebo sci-fi nebo opice. Ovšem tento film je mnohem víc o psychologickém prokreslení postav a nápadné podobě lidských i opičích charakterů, než o jejich vzájemných potyčkách. Rozhodně doporučuji film k vidění, protože není tak úplně od věci si pak po několika letech připomenout, že jste byli u toho, když se ve světě filmu udála další, nejen opičí, revoluce.

Moje hodnocení: 90%