Kdo si počkal, ten se dočkal ...

... v pondělí 8.12. večer byla v pražském klubu Vertigo pokřtěna nová kniha Rudolfa Havlíka "Nikdo nechce čekat věčně" ...

Už asi třicet minut jezdím po Praze a pořád se nemůžu hnout. Past nazvaná "Jižní spojka" sklapla a drží mě pevně v čelistech. Jak se tak pomalu sunu v koloně aut, pomalu přicházím k sobě. Vím, že bude ještě chvíli trvat, než získám, po včerejším "bezvědomí", plné vědomí, ale mnohem déle bude trvat, než si všichni uvědomíme rozsah toho, co se vlastně včera stalo.

...

Ne, že by vydat knihu textů, původně publikovaných na internetu, byl až tak originální nápad. Pamatuji si, jak před lety publikoval svoje "deníčky" obdobným způsobem redaktor Softwarových novin Ivan Straka a jeho knihy, kde jako "Gentleman" glosuje nejrůznější situace, měly velký úspěch. Ale v tomto případě povil své první dítě nový žurnalistický fenomén "blog".

Můžeme si o bloggerech myslet cokoliv. Že to jsou exhibicionisti, kteří se dávají dobrovolně všanc široké veřejnosti, že napíšou cokoliv pro zisk vrtkavé štěstěny ve formě karmy. Nebo nadšenci píšící si pro radost. Každopádně se dnes webová periodika bez blogů neobejdou, protože v době, kdy jste se čtením zpráv v rubrikách Politika, Sport, či Revue hotoví za dvě minuty, jsou právě blogy, nabízející zamyšlení, analýzy i zábavu, tím, co hýbe na stránkách internetových periodik veřejným míněním a vkusem.

...

Začal jsem číst blogy na podzim minulého roku. Od počátku jeden autor zřetelně vyčníval nad ostatní a já si říkal "s tímto popisným stylem z dalekých cest přeci nemůže vydržet dlouho". Když pak před Vánocemi vydal Rudolf Havlík, dle mého názoru, svou nejlepší povídku, zavětřil jsem jeho nevídaný potenciál, kterým, dle mého názoru, povýšil "blog" na svébytnou uměleckou formu. O to větším zklamáním bylo, když se po Vánocích odmlčel. Vrátil se článkem na konci ledna a od té doby "věčně očekávám" každý jeho další článek, stejně jako rostoucí obec jeho fanoušků a především fanynek.

...

Dobrodružný styl, proložený vlastními postřehy, nás jako magnetem vtahuje do děje. K tomu punc zážitků, prožitých "na vlastní kůži" a vyznění, kdy žádný článek není samoúčelný, ale nabízí hlubší zamyšlení. To jsou, myslím, hlavní atributy jeho příběhů. Příběhů, se kterými je tak snadné se ztotožnit a vůbec není důležité, nakolik jsou produktem jeho vlastních zážitků nebo úžasné fantazie a smyslu pro fabulaci.

Postupně jsem se naučil k jeho článkům vracet a s jejich pomocí jsem na svých cestách nebyl tak sám. Mnohokrát jsem s ním cítil strach z lítání, o víkendech jsem odhaloval krásy ukryté v daleké Číně a Indii, zažíval tušení smrti Antonyho Danielse, toulal se po hvězdách a v zákoutích jeho a následně i své mysli. Nyní tak budu činit prostřednictvím jeho nově vydané knihy a vůbec nevadí, že jsem již většinu článků četl dříve na Internetu, protože v ucelené formě má soubor blogů nový rozměr. Rozměr, kterým se, tento spontánní počin, zapíše do dějin moderní české literatury.

...

Kolona se pomalu rozjíždí a já konečně vyrážím na služební cestu. Blíží se "Den, kdy jsme to zase my" a já bych chtěl Rudovi poděkovat za odvahu, s jakou do blogů i knihy dal celého sebe, protože bez toho by to nebylo ono. A s ním i jeho kolegyni, která se stala "šedou eminencí", stojící za vydáním této knihy. Myslím, že si oba zaslouží náš dík za svůj spontánní počin, protože dobrých literárních a lidských počinů není nikdy dost ... jak u nás z oblibou říkáme, "nemusí pršet, stačí, aby kaPALLOTTO" ...

12.12.2008 Roman r0p0 Potoczný