Český lev potřebuje patologa

Byla to paráda, skončila estráda, cárárá ratata, jede se dál … Ano dámy a pánové, skončil další naprosto zbytečný ročník naprosto zbytečného vyhlašování cen České filmové akademie. Sláva vítězům, čest poraženým …

Několik faktů předem. Do finálového klání na filmového Oscara nebyl již déle, než deset let nominován žádný český film! Naposledy se to podařilo v roce 2003 filmu „Želary“. Dovedete si představit, kolik diváků by sledovalo českou hokejovou ligu, kdyby se déle než deset neprobojoval žádný český tým do A skupiny mistrovství světa? Nebo jaká kritika by se snesla na fotbalovou asociaci, trenéry a hráče, kdyby se déle než deset let nedostal žádný fotbalový tým do pohárů?

Českému filmu ovšem neúspěch nevadí! Česká filmová akademie dál pořádá opulentní estrády na počest českých filmařů a filmaři se tetelí blahem, jsou-li odměnění Českým lvem, géniem průměrnosti, který pomalu ztrácí jakýkoliv smysl. Jak by taky ne. Ocenění neurazí a blahem se tetelí i desetiletý kluk na základní škole, byvše oceněný diplomem za nejrychlejší sprint, ačkoliv z něj nikdy žádný sprinter nebude.

Samotné estrády celkem umíme. Scénář se tentokrát obešel bez jakýchkoliv extravagancí. V monotónním rytmu následoval vždy seznam nominovaných, předání ceny, děkovačka, občas píseň. Rudolfinum je důstojným prostorem, do kterého si filmaři nedovolí vejít v mikině a na dobře oblečené celebrity se dobře dívá, takže televizní přenos včera „na pohled“ obstál. Moderátorka Lucie sice nebyla Výborná, ale se ctí provedla sterilním pořadem, ačkoliv se několikrát přeřekla. Poněkud prkenně stála na vysokých podpatcích a jediný pohyb, do kterého se pustila, bylo divadelně nasupené pochodování směrem k oceněným, kteří tradičně přesahovali čas, vyměřený na děkovačku. Marně. Přenos se protáhl oproti plánu o celých 35 minut!

Ceny předávali významní lékaři ve smyslu „já na bráchu, brácha na mě“, tj. i lékař zřejmě potřebuje být vidět, aby byla jeho práce oceněna. Nic proti pánům Pomahačovi, Pirkovi, Pafkovi a dalším, jsou to nezpochybnitelné kapacity ve svých oborech, ale netuším, co jiného by je mohlo pudit zúčastnit se této neblahé taškařice? Příště to možná budou výjimeční hasiči, kriminalisté nebo politici, ačkoliv osobně bych dal přednost například modelu z Oscarů, kde ceny předávají ocenění filmaři z minulosti. Je tak prostor na připomenutí jejich tvorby a hlavně se neodbíhá od filmu. Výběr předávajících tak včera ukázal, že ani nedávné minulosti v českém filmu příliš nevěříme a lepší je poukázat na to, že u nás skutečně v některých oborech máme profesionály, kteří se, na rozdíl od filmařů, za svou práci nemusí stydět.

Kdo že nám to tedy včera vlastně vyhrál? Na Oscary vyslaný, ovšem nenominovaný, snímek „Fair Play“ obdržel pouze Cenu filmových diváků. Akademie po neúspěchu filmu v zámoří rychle změnila názor a filmu neudělila jedinou žánrovou cenu. Jednu cenu si odnesl film „Krásno“ ve formě ocenění nejlepší filmové hudby J.P.Muchowa. Tři ceny veskrze v technických kategoriích obdržela zpívaná, dle mého názoru spíše televizní, filmová pohádka „Tři bratři“ Jana Svěráka a stejně tak režijní filmový debut Miroslava Krobota „Díra u Hanušovic“, který vysbíral ceny za nejlepší herce a herečku ve vedlejší roli. Zbytek cen dostal politicky korektní film Petra Václava „Cesta ven“, který v kinech sice skoro nikdo neviděl, jelikož na něj přišlo pouze 4.000 diváků, ale líbil se filmovým kritikům a tak se k němu přiklonila i filmová akademie.

22. ročník Českého lva skončil a zbyl jen podivný pocit jakési pachuti. Současný český film má nicotnou kvalitu a ani nejlepší díla nepřesáhnou svým významem hranice naší země. Víc, než spolek profesionálů, připomínají čeští filmaři spolek ochotníků, kteří se rozhodli „dělat film“. Francouzská, německá, ruská, polská a především „severská“ filmová škola nám utekly o několik sáhů a srovnávat s americkou kinematografií a třeba skvosty, navrženými letos na Oscara, by bylo víc, než troufalé.

Mezi předávajícími mi tak přeci jen jeden lékař chyběl. Patolog. Člověk, který by po zaslouženém konci Českého lva na přinejmenším několik let, pojmenoval příčiny současného filmového marasmu a odhalil důvody průměrnosti. Byla by to sice bolestivá operace, ale předpokládám, že by mohla český film vrátit tam, kam patřil v šedesátých nebo devadesátých letech. Protože jak ukazuje posledních deset let, vzájemné plácání se filmařů po zádech k úspěchu nevede.