Doživotní ředitelé nejsou žádnou zárukou kvality.

       Straníci se už zase předvolebně začínají bít v prsa. Už zase oprašují spoustu planých frází a vytahují jakési pseudorecepty na vylepšení vzdělávacího systému. Copak ještě někdo věří, že to všechno skončí jinak než do ztracena. Jinak, než po všech předešlých volbách.

       Snad jen na úplném začátku devadesátých let se podařilo dostat do legislativy i věci, které mohly školství prospět. Jednou z nich byly i rekonkurzy ředitelů škol. Každých pět let mělo proběhnout výběrové řízení na ředitele školy. Ten stávající se samozřejmě mohl hlásit, ale výsledek byl nejistý. Chování a práce ředitele v uplynulém období z něj mohly dělat předem favorita, ale i outsidera.

       Poté se zjistilo, že máme mnoho škol. Potřebujeme dělat mnoho rekonkurzů. Mnoho rekonkurzů znamená veliké výdaje. Na veliké výdaje nejsou peníze. Zrušíme tedy rekonkurzy.

       Od těch dob se už zase ředitelé nemusí starat o svoji pověst. Ti dobří ji mají, ti ostatní ji nepotřebují. Kritiky a oponenty se už dávno naučili likvidovat v zárodku. Zkusme hádat, co a kdo tím trpí? Z ředitelen se odchází buď do důchodu (invalidní je výjimkou) nebo na věčnost. Jiné případy se stávají senzacemi.

       Jsem rád, že si neumím spočítat, kolikrát přesahují náklady na různé bílé knihy, či možná nesmyslné státní maturity, částku nutnou na výběrová řízení. Nemusím vědět všechno. Navíc, na tomhle se asi nedá napakovat.