Uhni mi, krávo!

Bydlím v převážně poklidné ulici nedaleko pražské Stromovky; včera vykouklo z mraků jarní sluníčko a já šel otevřít okno a vpustit do svého pokoje čerstvý vzduch. Vyhlédl jsem ven. Nedaleko pode mnou na ulici stála dáma, asi padesátiletá, u nohou se jí batolil dvouletý klouček, patrně vnouček, broukal si a strkal před sebou maličké autíčko. 

Kolem právě procházelo ve skupince asi šest výrostků, minuli dámu, ale skupinku ještě uzavíral mladičký cikán; kráčel po levé straně dost širokého chodníku, a když došel k dámě, pravil: "Uhni mi, krávo!" Dáma se polekala, bezděčně ustoupila až do vozovky. Jednání mladíka ji konsternovalo, nezmohla se na jediné slovo. Já zprvu nevěřil vlastním uším, ale když mi došlo v plné míře, co dole pode mnou bylo právě vysloveno a skutečně se odehrálo, leccos mi prolétlo hlavou, uvědomil jsem si, že jsem se stal svědkem hrozivé absence lidské empatie, nehorázné drzosti, neuvěřitelné sprostoty a primitivity. Ztratil jsem však bůhvíproč schopnost reagovat či cokoliv dolů zavolat. Samozřejmě, že mě ta příhoda maximálně pohoršila, v prvé chvíli svou nečekaností a náhlostí vlastně i zaskočila, ale svým způsobem bohužel neudivila. Údiv se měl vzápětí dostavit.

Skupina bílých mladíků se totiž bujaře rozesmála a počkala si, až je cikán dostihne; pak mu všichni uznale poklepali na rameno a svorně kráčeli dál. Dáma se rozplakala, vzala vnoučka do náruče, kamsi odběhla a mně se náhle a prostě udělalo nevolno, snad z pocitu naprosté bezmocnosti.

Nastával podvečer a naší ulicí se začínaly řítit kolony aut. Na začátku ulice je sice umístěna dopravní značka ZÁKAZANÝ PRŮJEZD, protože je tu škola a také soustava dětských hřišť, což ovšem nikterak nezabrání řidičům, aby si tudy nezkracovali svou trasu. Také jsem jich napočítal během jediné hodiny přes stovku.

Zavřel jsem okno.

Téhož večera se vysílaly ve zprávách záběry ze zuřivého zdemolování jedné hospody rozvášněnými fanoušky Sparty a vynucený zásah ozbrojenců. Škoda za několik desítek tisíc korun. Zatčených bylo šestnáct provinilců, ale pouze jeden obviněný z výtržnictví.

Nevím přesně, co a proč se u nás tohle všechno děje, ale zdá se mi, že se to ještě zhoršuje.

A také neznám žádné kloudné a rychlé řešení, ale tuším jediné: dokud nebudou při selhání odpovědných orgánů a úřadů odvoláváni ihned jejich šéfové, namísto aby byli přemístěni s mnoha měsíčními platy na jiné výnosné místečko, nic se nepohne.