Prázdniny začínají, sláva anebo ouvej?

Dnes začínají prázdniny a svět kolem mne se naráz změnil. Děti obdržely svá vysvědčení hned ráno a už dopoledne je jich nezvykle plná ulice.

Pod mým oknem se uhnízdila skupinka asi osmi čtrnáctiletých, baví se a vyzařuje z nich na dálku radost ze života, navdory tomu, že si chtějí vzájemně rozumět i přes písně Karla Gotta, jež sem doléhají. Po chvíli přestal mladíčky a dívenky bavit od pejsků pročůraný chodník a jakousi rozpustilostí přecházejí ulici, takže projížděící auto raději zastavuje, aby jim náhodou neublížil, skupinka mu děkuje, že by snad za ohleduplnost?

Takto bych popsal krátkou výseč mého náhodného pohledu z okna, pokud bych ovšem mínil vyjádřit písmem euforii z okamžiků daru života. Skutečnost je však jiná, a pokud by probíhala tak, jak jsem ji právě popsal, asi bych si ji nepovšiml. Jenomže jsem si ji povšiml a nebylo mi ani možné jinak.

Proč?

Skupinka mladíčků a dívek se bavila natolik výrazně, že z ní šel vlastně strach. Křičí, aby přehlušili řvoucího Gotta, jehož hlas sem od rána do večera doléhá z Výstaviště přes celou Stromovku tak, že plaší ptactvo a vyhání veverky i ježky do frekventovaných ulic Bubenče. Chlapci s bujarým smíchem sahají dívkám pod trička, sdělují si slovy, jež nelze svěřit písmenům, jaké má ta která z holek již vyvinuté poprsí. Dívkám se to velmi líbí a ječí blažeností, neostýchají se napodobit chování kamarádů, sahají odvážně chlacům do rozkroků, berou je do svých dlaních a komentují svá zjištění výrazivem silným a tak odvážným, že označení jejich mluvy "argotem" byl by ještě libozvučný eufemismus. Pak s odporem opouštějí chodník, neboť se jim v hrátkách podařilo vnořit svou obuv do běžně neodklizeného psího extrementu a umatlat se jím, vzájemně si zapalují ubalené cigarety a hopsají raději přímo na vozovce. Běžně projíždějící auto v přísném úseku zakázaného průjezdu sice zastavuje, ale stane se tak na poslední chvíli. Se skřípěním brzd se vůz dostává do smyku, a přitom poškrábe lak na dveřích vedle zaparkovaného volva, neboť za jízdy telefonující řidič s mobilem u ucha není náležitě soustředěný na jízdu, navíc mu chybí jedna ruka na volantu. Provinilé auto obklopuje rozverná skupinka chapců a dívek, poskakuje kolem, ukazuje holé zadnice a častuje mladičkého řidiče sprostými slůvky posměchu. Ten jim skrz otevřené okno odpovídá nemenším počtem nadávek, jakých by si ani odvážný literát blahé paměti neodvážil užít třeba ve Švejkovi.

Za půl minuty nastane na dočasnou chvíli pod mým oknem ticho: řidič opustil místo činu děsivou rychlostí a skupinka školáků se odebrala užívat si začátku svých vagací kamsi do Stromovky. Mne z toho okamžiku tíží pár nezodpovězených otázek, z nichž kvůli té nejpalčivější píši tyto řádky. Vzpomínám si zřetelně, kterak nás ještě před pár lety ujišťoval zbytek moudrých občanů, že generace vychovaná totalitou musí vymřít, aby řízení země a její kultivování převzala nová a již eticky vybavená generace. 

Je či není zmíněná kratičká epizoda obrazem budoucnosti a života v naší úžasné realitě?