Tak jsem byl naočkován, byť to bylo po česku složité. Stručně zopakuji dosavadní průběh. Nejprve mě telefonem oslovila praktická lékařka, mám-li zájem o očkování, neboť mou chronicky nemocnou osobu vybrala a zařadila mezi ohrožené pacienty sama pojišťovna. Paní doktorka mi také jedním dechem oznámila, že vakcínu bohužel nemá ještě k dispozici, abych si zatelefonoval později, kdy jí látka bude doručena.
Volal jsem praktické lékařce pravidelně několikrát po dobu asi tří týdnů: pokaždé se mi dostalo odpovědi, že očkovací látka k ní dosud nedorazila. Mezitím se epidemie šířila. Vakcínu paní doktorce doručili až další týden, ale v jediné lahvičce s deseti dávkami. Ty bylo nutné aplikovat naráz všem deseti pacientům. Přestože lékařka obdržela seznam dokonce s devatenácti jmény ohrožených, podařilose jí dát dohromady pouze osm potřebných osob, tedy nikoliv dostatečný počet. Aby se neplýtvalo, předala mě Očkovacímu centru. Musel jsem si tedy vyzvednout si u praktické lékařky papír s doporučením, znovu někam volat a objednat se tam zase na příští týden.
Nu a konečně přišla ta chvíle.
V čekárně Očkovacího centra jsem odevzdal doporučující papír, obdržel teploměr a tři archy tiskopisů k okamžitému vyplnění, jimiž se nějaké zařízení zajišťuje proti případným komplikacím. Staří lidé v čekárně sháněli brýle, četli si tiskopisy a děsili se z výstrahy, že berou na sebe veškeré riziko. Podepsal jsem to bez problému, mám však pocit, že tu jde opět o něčí alibismus, neboť na vlastní uši jsem slyšel od ministryně, že odpovědnost za vedlejší účinky přebírá stát. Když na mě přišla řada, byl jsem vyšetřen a vyzpovídán lékařem, jenž mě posléze učinil schopným k aplikaci injekce. Zároveň mi sdělil, že se s poočkovacími komplikacemi naštěstí nesetkal. Po aplikaci jsem pak musel vytrvat v čekárně třicet minut, nedostaví-li se nějaké reakce.
Budiž řečeno, že dvě sestry i lékař, jež se o mne postarali, byli milí a přívětiví. Hrozivé byly ovšem mnohé verbální reakce výběru pacientů: někteří se na poslední chvíli odmítli nechat očkovat se slovy, že chtějí zemřít přirozenou smrtí, nikoliv jako pokusní králíci.
V televizních zprávách tvrdili, že z vybraných pacientů se nechává naočkovat jen každý druhý člověk. Přestože očkovací látky je nyní dostatek a mohou být tudíž naočkováni další potřební zájemci, není to údajně administrativně možné dřív, než v lednu, což bude pochopitelně až po očekávané další vlně pandémie.
To, co se u nás děje kolem prasečí chřipky, není věcí medicinskou, ale věcí diletantsky byrokratickou, navíc násobenou informačním šlendriánem, jenž společně s jakousi vzájemně si odporující šeptandou ovládl veřejné mínění, včetně nejednoho lékaře. Chaos pochopitelně dovádí českého občana k obecné nedůvěře nejenom ke zdravotnictví, ale i k štítivému odporu vůči čemukoliv oficiálnímu.
