Oprsklost a cynismus mocných starostů českých

I Franz Kafka by se podivil, kam až zašlo jím tematizované odcizení člověka. A to v jeho dobách úřady jaktakž fungovaly, a když napadl sníh, zametalo se před vlastním prahem, aby nedošlo k uklouznutí a zranění.

Já sám pamatuji, a to jsem se narodil hodně let po Kafkově smrti, kterak v Praze zvonili strážníci na domovníky a domácí pány, aby je upozornili a varovali, že nemají uklizený chodník. Činili tak v obavě, aby si někdo pádem neublížil. Ochrana obyvatelstva patřila tehdy k jejich náplni práce. Chodníky se tudíž zametaly, nebo alespoň posypávaly popelem, škvárou, pískem, solí... Pořádek prostě patřil k zajištění jakési bezpečnosti obyvatelů země i ve zdánlivých prkotinách.

Jde však vážně jen o prkotinu?

Myslím, že nedávno došlo ze strany mocných k dalšímu plivanci do práv člověka občana, když povinnost uklízení chodníků a prostorů před nemovitostmi odebrali pohodlným a často hamižným majitelům nemovitostí a předali do kompetence obcím. V Praze chodíme po neuklizeném kluzkém sněhu a přes veškerou opatrnost občas padáme a zraňujeme se.

A tak dochází doslova a do písmene i k odpornému jevu odlidštění: města se totiž vykašlala na nějaký zákon o povinnosti starat se o úklid a nějakou námahu a práci si zjednodušila, investovala raději peníze rovnou do pojišťoven.

Domyšleno a sečteno: bolest a utrpení postiženého lze prostě zaplácnout pár korunanami. Nač se namáhat s nějakým úklidem? Nač myslet na to, že si jakási zanedbatelná babička s hůlčičkou netroufne vyjít na ulici, aby navštívila pekaře a koupila si rohlík? Že se její zlomená pánev po pádu uzdraví jen s obtížemi a v bolestech? Nu a co? Když nás zažaluje, pojišťovna to s bábou nějak srovná... A když uklouzne chirurg a zlomí si ruku těsně před tím, než měl právě operovat? No a co? Přece se nezblázníme kvůli nějakému doktorovi, jeho újmu vykompenzujeme nějakou tou tisícovkou...

Takové myšlení těch, jež nás mají na starosti, nelze vskutku nazvat jinak, než cynismem. Říkám to silné slovo s lítostí, ale i v oprávněné zlobě. Nikdy předtím jsem si nedokázal představit, že by v demokracii a ve svobodné společnosti mohlo dojít zprava k takovému pohrdání člověkem a zleva k takovému pohrdání lidmi.

Pořád se divím, že se mocní neobávají osvědčeného národního prostředku, defenestrace.